Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Černý pasažér

"Ach jo, zase vstávat," řekl jsem si sám pro sebe v okamžik, kdy mi zazvonil budík. Pomalu jsem ho zamáčkl. Jeho displej mi prozrazoval, že mám ještě deset minutek k dobru. A tak jsem ještě na chviličku zavřel oči. A to jsem asi neměl dělat, protože když jsem je znovu otevřel, číslice na displeji už neukazovaly čas navíc, nýbrž mi prozrazovaly, že jsem pěkně zaspal. Asi si umíte představit ten "fofr". Rychle do koupelny, na toaletu a čaj jsem pil už mezi dveřmi. "No to mi ten den pěkně začíná," pronesl jsem nahlas a úplně přehlídl sousedku, která stála dole u výtahu se psem. No ještě toho bych mohl zašlápnout.

Autobus už byl pro mě pasé, tím bych to nestihl ani náhodou, takže jedinou možností, jak ještě stihnout přijít včas do práce bylo auto. Samotného mě překvapilo, že v té rychlosti, ve které jsem z bytu vyběhl, jsem si stihl vzít klíčky od auta. Rychle jsem ho odemkl, připoutal se bezpečnostním pásem a chtěl nastartovat. Ale to, co se ozvalo z mého motoru, opravdu nepřipomínalo zvuk nastartovaného automobilu ani náhodou. No nic, zkusil jsem nastartovat znovu, ale bohužel beze změny, motor opět jen podivně zavrčel, ale nenastartoval. Teď už i trochu vztekle jsem bouchl do volantu. "Proč zrovna já, proč musím mít takovou smůlu a zrovna dneska, když jsem potřeboval být v práci včas." Kouknul jsem se na hodinky. Teď už opravdu nemělo cenu chvátat, tak jako tak přijdu pozdě. Zamkl jsem proto auto a vydal se na zastávku autobusu. Nevěděl jsem na co myslet dřív, jestli na to, jak svému vedoucímu vysvětlím svůj pozdní příchod nebo přemýšlet nad tím, proč mi nejede auto. Co s ním může být, vždyť v autoservisu jsem ho měl před měsícem.

Na zastávku jsem to stíhal jen tak tak. Přišel jsem a autobus už tam stál. Spíš bych řekl, že už čekal na mě, řidič mě viděl, jak dobíhám a tak na mě počkal. Suverénně jsem se posadil hned za řidiče. Ještě jsem se stihl pozdravit se svou sousedkou a jedním kamarádem. V ruce jsem držel lístek, který jsem si z peněženky vyndal po cestě na zastávku. Koukal jsem z okna a snažil se pohledem autobus popohnat. Ale teď už to bylo opravdu zbytečné. Stejně přijdu pozdě a jestli to má být o pět minut dýl nebo dřív, to už je celkem jedno.

"Dobrý den, kontrola jízdenek prosím," ozval se hlas za mnou. Otočil jsem se a uviděl revizorky, jak procházejí autobus. Pomalu se blížily i ke mně, ale já jsem pořád seděl jakoby nic. V ruce jsem držel lístek a připravoval ho na to, až ho budu podávat jedné z revizorek. Když v tom mi to došlo. Já ho neměl označený! Panebože, tak moc jsem chvátal a přemýšlel nad tím autem, že jsem si ho zapomněl označit. Chtěl jsem vstát a zkusit ho označit dodatečně, ale to už bylo zbytečné. "Teď už si lístek neoznačíte," ozval se hlas za mnou. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal, bylo mi hrozně. Nevěděl jsem, jestli mi je horko nebo zima, jestli jsem červený nebo bílý a jestli mám omdlít nebo utéct. Asi mi budete věřit, když vám řeknu, že v tu chvíli bych se nejraději propadl do země. "Já, já..." snažil jsem se ze sebe vykoktat nějakou hlásku, ale nešlo to. Hlas jsem měl úplně ztuhlý. Samozřejmě ostatní spolucestující natahovali zvědavě hlavy. Ani naše sousedka nechyběla mezi těmi zvědavými. "Máte platný lístek nebo nemáte?" zopakovaly svou otázku revizorky. "Nemám." "Tak váš občanský průkaz. Nebo zaplatíte pokutu na místě?" Chvíli jsem nechápavě nebo spíš nevěřícně koukal a pak odpověděl, že zaplatím na místě. Vyndal jsem čtyři sta korun a podal jí to.

Neumíte si představit, jak dlouhá byla cesta na zastávku. Ještě že to byla už ta moje zastávka. Taková ostuda, říkal jsem si v duchu, kdybych to chtěl udělat schválně, ale já jsem na nějaký lístek ani nevzpomněl v tom svém rozčílení. A ta sousedka, jak koukala, už teď mi je víc než jasné, že odpoledne to bude vědět celý barák, neboť právě tato sousedka patří mezi největší "drbny" v našem okolí.

Když jsem vystoupil z autobusu, byl jsem asi ten nejšťastnější člověk na světě. Kolem mě byl čerstvý vzduch a já rychlým krokem zamířil do práce. A upřímně musím přiznat, že až do okamžiku, než autobus zmizel v zatáčce, jsem na sobě cítil pohledy ostatních spolucestujících. Byl to hrozný trapas, nevím, jestli byl největší v mém životě, ale ještě teď se stydím, když si na to vzpomenu.