Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Minulý rok v srpnu se můj otec rozhodl, že já a můj bratr pojedeme na dva týdny do Žďáru nad Sázavou, abychom navštívili a poznali rodiče jeho přítelkyně. Ve Žďáře jsem do té doby nikdy nebyla, a tak jsem souhlasila.

Když jsme dorazili na místo, čekalo nás nemilé překvapení - teploty na Vysočině se v létě pohybují okolo 15°C, nikoliv kolem 30°C, jak jsme byli zvyklí z Poděbrad.
Nicméně to mého otce neodradilo od každodenních výletů, a tak jsme absolvovali řadu prohlídek muzeí, kostelů, klášterů, pár návštěv a dokonce i koupání v jezeře, které mělo jenom 12°C!

Jednoho krásného, slunečného rána se rozhodlo, že půjdeme na houby. Já osobně je nejím, ale bylo krásně a byla by škoda zůstat doma. A tak jsme se rychle nasnídali a krátce po 10 hodině vyrazili. A protože teploměr ukazoval neuvěřitelných 25°C, oblékla jsem si pouze kraťásky a tričko, což se mi později pěkně vymstilo...

Vydali jsme se k nejbližšímu lesu, vzdáleného asi 10 minut od domu, ale po chvilce jsme zjistili, že už někdo les navštívil před námi, protože tam nebyla snad jediná houba. Takže jsme museli projít skoro půlku města, než jsme objevili další les. V tom naštěstí byla hub spousta.
Jenže to už byl čas k obědu, proto jsme se nejprve pustili do jídla, které jsme si přinesli s sebou. Až teprve poté, po asi 3 hodinách, jsme se konečně pustili do hledání.

Ze začátku nám to moc nešlo, protože jsme šli hned vedle sebe a neustále se radili nad každou houbou, kterou jsme našli, jestli náhodou není jedovatá. Dohodli jsme se tedy, že se rozdělíme. Táta šel s přítelkyní a bratr se mnou. Muži měli mobily, takže kdybychom se ztratili, mohli jsme si zavolat.

Chvíli jsme se drželi u sebe, ale jelikož můj bratr je blázen do přírody, pobíhal po lese a zkoumal různé rostliny a brouky. Párkrát jsem na něho čekala, a občas se i podívala, co to zkoumá, ale pak mě to přestalo bavit a šla jsem dál. I když jsem od táty dostala dlouhé školení o tom, které houby mám sbírat a které ne, skoro nic jsem si nezapamatovala a do košíku házela všechno, co jsem našla. A tak jak jsem postupovala lesem, košík se mi rychle plnil.

Najednou jsem si uvědomila, že jsem již docela dlouho nikde neviděla bratra. Domnívala jsem se, že bude někde chvilku za mnou, vydala jsem se mu proto naproti, cestou, o níž jsem si myslela, že jsem po ní přišla. Ovšem to bylo to nejhorší, co jsem mohla udělat. Uvědomila jsem si, že vůbec netuším, kde jsem, kde jsou ostatní a jak se dostanu domů.
Jediné co mě napadlo, bylo sednout si na pařez a doufat, že mě za chvilku najdou. Jenomže po půlhodině mi začala být strašná zima. Teplota nejspíš zase klesla na obvyklých 15°C. A aby toho nebylo málo, začalo pršet.
Řekla jsem si, že tady přece nemůžu sedět celou věčnost, a snažila se najít silnici, po které bych se mohla dostat do města, kde bych se již někoho zeptala. Řekne se to jednoduše, ale těžko udělá...

Déšť byl čím dál silnější a země se pomalu měnila v bláto. Větvičky mě šlehaly do rukou a ostružiny mi škrábaly nohy. Mezitím se začalo stmívat. Konečně jsem našla silnici! Teď další dilema - kterým směrem se vydat? Vyrazila jsem tam, kudy jela většina aut, doufaje, že jsem si vybrala dobře. Nejspíš jsem v tu chvíli musela vypadat, jako kdybych skočila do jezera.
Začala jsem mít pořádný hlad. V mé mysli se střídaly myšlenky na horkou vanu a jídlo. Po hodině vyčerpávající chůze jsem nějakým zázrakem dorazila do města, dokonce jsem věděla, kde jsem. Odtud to přeci bylo domů jen asi 15 minut!

Konečně jsem dorazila k domu, kde jsem uviděla všechny členy rodiny, jak pobíhají před domem a hádají se, co mají dělat a kde že asi můžu být.
Najednou mě spatřili a seběhli se kolem mě. Musel na mě být opravdu úžasný pohled - úplně mokrá, promrzlá, hladová, ale pořád držící ten plný košík hub. Každý se mě ptal, kde jsem byla, jak jsem se dostala zpět a táta na mě jen celý nervózní křičel, jak jsem mohla být tak blbá a ztratit se. Ale já je vůbec nevnímala, mým jediným cílem bylo dostat se co nejrychleji do teplého domu.
Šla jsem si napustit horkou vanu plnou voňavé pěny a začala rozmrzat. Když jsem vyšla z koupelny, čekala na mě již večeře z hub, které jsme donesli. Měla jsem takový hlad, že jsem kupodivu snědla i ty houby. Při večeři jsem se dozvěděla, že ostatní dorazili domů jenom chvilku přede mnou a doufali, že už tam na ně budu čekat. Po večeři jsem si šla okamžitě lehnout a ihned usnula.

A tak skončil náš výlet na houby. Měl jedno plus - můj táta usoudil, že není dobré mě pouštět ven, a tak jsem těch pár dní mohla jenom lenošit na zahradě. A od té doby jsem nebyla na houbách, a doufám, že dlouho nebudu!