Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Dny letí jako voda, stejně jako měsíce a roky. Uplynula již dlouhá doba ode dne, kdy jsem se narodila. Každý takový den zde na zemi je pro mě něčím jedinečný a nezapomenutelný. Život přináší plno konců i začátků, na které člověk vzpomíná asi nejvíce. Některé dny jsou nadmíru hezké, jiné zase o trochu horší. Tak už to bývá, každá kladná částice na světě tu má k sobě i svou zápornou část. Život by se ale měl žít pozitivně, proto také nepíši o ničem negativním.

Psal se rok 2012, tehdy jsem chodila do sedmé třídy na základní škole. Často a ráda jsem navštěvovala různé městské akce, potřebovala jsem mít o všem přehled a chtěla jsem vědět, co se v našem městě děje a proč tomu tak je. Většinou jsem je navštěvovala s rodinou nebo sama, málokdy se svými přáteli, ale zrovna tehdy tomu tak bylo.

Odpoledne mě vyzvedla parta mých průměrných kamarádů a společně jsme zamířili na náměstí, kde se každoročně konala pouť. Tahle pouť pro mě tento rok znamenala ale i něco jiného než jen vození se na kolotočích a pojídání sladkostí ve velkém. Právě na ní jsem objevila samu sebe, a to jen pouhou náhodou. Pouhá tahle jedna pouť mi změnila celý můj následující život...

Právě jsme se zdržovali v blízkosti pódia, na němž se konala soutěž pěveckých talentů. Tu organizoval zdejší dům dětí a mládeže, do kterého jsem kdysi dávno chodila na pár kroužků.
Náhle na mě křikl jeden z našich bývalých vedoucích, abych k němu přišla. Jako hodná holčička jsem tak učinila.
"Nechceš si to zkusit?" zeptal se.
Jen jsem na to zakroutila hlavou.
"Zbláznil se!? Co já bych tam tak dělala?"
Pak už se mě nikdo na nic neptal a ze srandy mne dostrkali až na samotné pódium. Narvali mi do ruky mikrofon a já nevěděla, co dělat. Strčili mě rovnou do hluboké vody a čekali, že budu umět hned plavat.

Já se však nechtěla utopit, neměla jsem proto v úmyslu zbytečně panikařit! Dokonce jsem ani neměla trému z těch stovek lidí stojících pode mnou. Pořádně jsem si neuvědomovala, co se přesně děje, a už jsem zpívala jednu z písniček, které jsem si matně pamatovala ze školy. Pohybovala jsem se po pódiu naprosto přirozeně. Všichni na mě zírali s otevřenými ústy. Sama jsem nemohla uvěřit tomu, co to ze mě vychází za libé zvuky, bylo to nádherné. Jako bych byla ve snu, ve splněném snu.

Vždycky jsem měla strašně nízké sebevědomí a k tomuto kroku bych se nikdy sama neodhodlala. Jenže teď jsem nelitovala. Vydávala jsem ze sebe to nejlepší, co jsem dovedla. A vyplatilo se to. Sklidila jsem obrovský potlesk. Mí přátelé i naprosto neznámí lidé mne pak dole objímali a gratulovali mi, já vůbec nechápala proč. Přišlo mi to všechno až moc normální a přitom nenormální.

Do té doby jsem zpívala maximálně zavřená v pokoji, potichoučku, aby můj hlas snad někdo náhodou neslyšel. Nejenže jsem tehdy vyhrála první místo, také jsem konečně přišla na to, co mě baví, co mi jde a čemu bych se mohla v budoucnu věnovat.
Od té doby jsem svůj úžasný hlas, o kterém jsem donedávna ani netušila, že ho mám, stále cvičila, trénovala a vyzpívávala se. Tvrdě jsem na sobě pracovala. Dosáhla jsem svého cíle. Vyhrála jsem ještě pár pěveckých soutěžích a slušně se umístila i v těch televizních. Nyní navštěvuji devátou třídu a rozhodla jsem se odeslat jednu přihlášku i na konzervatoř.
Nu, uvidíme, jak to všechno ještě dopadne!