Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byl chladný listopadový den, vítr se opíral do listí a mezi stromy se po celé krajině rozléhaly líbezné tóny ptáků.
Ale já jsem se slzami v očích sledovala skupinku dětí, které rozdávaly úsměvy do všech stran. Jak ráda bych se teď ocitla mezi nimi a poznala tu chvíli bezstarostného života. Jenže já jsem nemohla jít ven, protože jsem musela uklidit náš obrovský dům. Zatímco můj mladší bráška seděl uprostřed pokoje a plakal nad svým rozbitým koníčkem v domnění, že za ním maminka přiběhne a začne se s ním mazlit. A to se taky stalo a veškerá pozornost se soustřeďovala jen na něj. Vždycky mě to hodně mrzelo, neboť jsem se chtěla cítit taky tak hezky. Ani kamarády, které jsem si tolik přála, jsem neměla. Většinu času jsem musela trávit sama. Když jsem konečně dokončila úklid, rozhodla jsem se využít ten čas, který mi zbýval do večeře. Usmyslila jsem se jít do lesa. Prohlížela jsem si všechnu tu krásu, kterou vytvořila příroda.
V dálce jsem záhlédla něco hnědého. Moje zvědavost mě přinutila jít se podívat, co to je. Přede mnou ležel hnědý chlupatý pes a nevinnýma očima mě pozoroval. Všimla jsem si, že je na přední tlapce zraněný. Moje láska ke zvířatům byla tak silná, že jsem ho tam nemohla nechat jen tak ležet. Rychle jsem ho zvedla a spěchala s ním domů. Ve stodole, kde jsme skladovali dřevo, jsem mu dala krabici a do ní deky. Věděla jsem, že tam nikdo nechodí a nemusela jsem se o něj bát.
Na konci měsíce, kdy můj tatínek hrabal na zahradě napadané listí, zaujaly ho zvláštní zvuky, které se ozývaly ze stodoly. Doufala jsem, že to nechá tak a nebude se s tím zabývat. Ke vší smůle to tak nebylo. Vydal se ke stodole a když otevřel vrata, spatřil, jak se na něj dívají dvě nevinná očka. Šípek se lekl a utekl...
Jakmile se otec vrátil domů, bylo mu všechno jasné. Zavolal mě do obývacího pokoje a řekl, že mám týden domácího vězení. Cítila jsem se hrozně. Nemohla jsem to tak nechat a hned další den brzy ráno jsem se vydala Šípka hledat. Běhala jsem po lese a volala na něj. Ale nikde jsem ho nenašla. Když jsem přiběhla k velkému rybníku na kraji lesa, spatřila jsem něco na hladině. V domnění, že je to Šípek, nasedla jsem na loďku, jež kotvila u břehu. Jakmile jsem doplula k tomu místu, byla tam jen jedna kačenka a Šípek nikde. Stoupla jsem si na loďce a začala jsem se rozhlížet, jestli ho někde neuvidím. Když tu se loďka nahnula na stranu, snažila jsem se ještě udržet rovnováhu, ale nepovedlo se mi to a já spadla do studené vody. Pokusila jsem se plavat ke břehu, ale nemohla jsem, protože mi uvízla noha někde mezi větvemi. Nevěděla jsem co dělat. Najednou jsem spatřila, jak něco vyběhlo ze křoví a vrhlo se do vody. Byl to Šípek! Pomohl mi vyprostit nohu. Mezitím se na břehu objevili moji rodiče a všechno to sledovali. Když jsem se vyškrábala na břeh, maminka mě objala. Cítila jsem se skvěle. Byl to důležitý okamžik v mém životě. Myslela jsem si totiž, že mě nikdo nemá rád, ale ted' se to všechno změnilo. Tatínek mi dokonce dovolil, abych si Šípka nechala. Byla jsem šťastná a k tomu jsem měla i svoje první zvířátko.