Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Prázdniny už byly téměř u konce a všude kolem nastával chaos. Tak jako každé malé dítě, které již dovršilo šesti let, i já jsem se na první den školy moc a moc těšila.

Než jsem se nadála, bylo tu září a já stála netrpělivě před školou s mojí milovanou maminkou. Čekala jsem, až nás - prvňáčky - pustí do školy.
Konečně jsem se dočkala. Bylo sedm hodin a čtyřicet minut a já mohla se vzpřímenou hlavou vejít dovnitř. V tu chvíli mě nic nedokázalo vyvést z míry. Jako první jsem si vybrala značku ve tvaru tulipánu, který se nacházel ve třetí lavici u okna.

Nemusela jsem dlouho čekat a přisedla si vedle mě poměrně štíhlá, pohledná dívka se středně dlouhými blonďatými vlasy, které jí lemovaly útlý obličej. A ty její oči! Leskly se zeleně jako smaragdy.
Dlouho jsem neváhala a zeptala se jí: "Jak se jmenuješ? Já jsem Lucka."
Ona mi jen tiše odvětila: "Jmenuji se Katka."
"To je krásné jméno, budeme kamarádky?" optala jsem se jí.
Odpověděla mi důrazným hlasem: "Ano, můžeme!"

Najednou se otevřely dveře, v nichž se objevila velmi mladá učitelka, která na sobě měla krátké červené letní šaty. Všem přítomným braly dech. Představila se, přivítala nás ve škole a popřála nám hodně štěstí v našem dalším studiu. Byla velice milá a upřímná. Všichni jsme si ji hned ze začátku oblíbili, hlavně tedy já.

Od prvního dne školy jsme si s Katkou i ostatními dětmi velice rozuměly. A zažívaly jsme spousty zábavy a legrace.
Když nám šlo o známky, byla naše učitelka velice vstřícná a spravedlivá. Za dobře splněné úkoly nás vždy ochotně odměnila.

Vztahy s ostatními spolužáky mi vydržely dodnes. Ale kamarádství s Katkou skončilo již v páté třídě, kde jsme se zuřivě pohádaly. Naše neshody se doposud nevyřešily, a proto spolu už ani nekomunikujeme. Teď již dobře vím, že kamarádství z první třídy nemusí trvat na věky. Ale přesto na svůj první den ve škole ráda vzpomínám.