Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Můj příběh, který vám budu vyprávět, se odehrál v mé fantazii o těchto prázdninách, a jelikož se mi líbil, tak se s vámi o něj rád podělím.
Jednoho pondělního slunného prázdninového dopoledne jsem se nudil a nevěděl co podniknout. Protože nikdo nebyl doma, šel jsem navštívit mou babičku, která bydlí jen pár metrů od nás. Vždy, když k ní přijdu, povídá si se mnou. Po příchodu k ní jsem jí řekl, že jsem doma sám a nemám co dělat, a tak mi navrhla: "Proč nejedeš na prázdniny ke Kubovi do Poteče?" Po tomto návrhu jsem jakoby oživl a běžel domů zabalit si batoch. Ještě ten den večer jsem odjel do Poteče na prázdniny ke svému bratranci Kubovi. Byl už večer, a tak už se toho moc dělat nedalo. V televizním přijímači nebylo na co se koukat, a proto jsme šli spát. Chvíli jsme si povídali zážitky z minulého školního roku. Za pár minut už jsem spal jako dudek. A ted vám vylíčím sen, který se mi tu noc zdál.
Ocitl jsem se u nás doma na dvorku přede dveřmi. Nikdo nebyl doma, ale auto stálo v garáži a mělo klíčky v zapalování. Neváhal jsem a skočil jsem za volant auta. Za okamžik už slyším ten překrásný zvuk nadupaného "dvojlitru", jak si vrčí ve volnoběhu. Zařadil jsem první rychlostní stupeň, v poklidu jsem spouštěl spojku a v mžiku stojím na silnici. V duchu si říkám, co to vlastně dělám? Pocit, že mi je vůz oddán, vyhrává, a tak sešlápnu plynový pedál k podlaze - řadím dvojku, trojku, čtyřku...a tu co nevidím, ručička tachoměru stojí na sedmdesáti kilometrech za hodinu. Nemeškám a dupnu na brzdu, podřadím na trojku a jedu předepsanou padesátkou v obci. Zapnu rádio, na které naladím Impuls, abych věděl, kde jsou silniční kontroly. Hlásí, že jsou cesty volné, a tak jedu v poklidu dál. Pomalu si zvykám na citlivost spojky a volantu. V plánu mám vyzvednout Kubu v Poteči a pak se uvidí co dál. Přijíždím k jeho domu. Mám štěstí, Kuba je venku. Zavolám: "Kubo, pojď se svést!" Chvíli na mě hledí jako vyoraná myš a pak přichází. "Pojď, sedej, všechno ti vysvětlím později," říkám. Ptá se mě: "Kam chceš s tímhle dojet? S tím nedojedeš ani domů!" Ptám se: "S čím?" Kuba na to: "No s tím palivem přece!" Kuba měl pravdu, v autě svítila kontrolka jako blázen a já si toho nevšiml. A je po legraci, vždyť nemáme peníze na benzín. A tak jsem se pomalu loučil s tím krásným pocitem, že řídím auto a tu najednou: "Máme je!!!" křičí Kuba, co mu síly stačí. Peníze byly v přihrádce, asi je tam někdo zapomněl, a tak jsme jeli k čerpací stanici a natankovali tolik paliva, kolik jsme jen mohli. Máme namířeno do Valašského Meziříčí. Nepospíchám, a tak auto sunu krokem. A najednou uslyšíme v rádiu, že v obci Bystřička je hlášena silniční kontrola. Zbystříme a uvědomujeme si, kde to vlastně jsme. A vidíme, jak už na nás mávají, abychom zastavili, ale my přidáme a chceme policejní hlídce ujet. V prvních okamžicích se nám to daří, ale za malou chvíli už jsou za námi, a proto volím odbočení z hlavní silnice na polní, to protože náš vůz je vybaven pohonem na všechny čtyři kola a policejní vůz jen na dvě. Polní cesta byla zablácená a i my jsme měli co dělat, abychom prudký kopec vůbec vyjeli. Policii jsme neviděli, a proto jsme si mysleli, že jsme je setřásli. Snažili jsme si vytvořit náskok. Ještě více jsem přidal. Na velmi kluzkém povrchu jsem lehce dostal smyk a k tomu se objevila ostrá levotočivá zatáčka a v těch několika sekundách mi proběhl celý můj život před očima. Rána jako z děla a my třikrát přetočeni přes střechu sedíme v autě, které je sešrotováno jako jablka do kvasu. Navzájem se ptáme: "Jsi v pořádku?" A oba odpovíme: "Není mi nic."
A tu na mě volá Kuba: "Co se stalo?" Po vzpamatování ze snu se probouzím a všechno mu vyprávím. Potom se Kuba sebral a donesl klíče od auta a povídá: "Jsme sami doma! Jedeme?" Odpovím: "Má-li to dopadnout jako v mém snu, radši se budu nudit doma!"
Tak to byl můj sen z dětství a věřím, že si z něho vezmete příklad a nebudete pokoušet štěstí i na jiných věcech.