Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Nacházíme se v Býkovicích, malé obci nedaleko Benešova, kde moji rodiče asi před třemi roky koupili chalupu.
Probouzím se uprostřed noci. Tři hodiny deset minut, to asi nebude čas na vstávání. Snažím se znovu usnout, ale nejde to. Tři čtvrtě na pět a pak tma. Nevím za jak dlouho mi hluk, který se ozývá z kotelny, prozradí, že rodiče jsou už vzhůru. Ale já ne. Ani rámus, který provází ranní zatápění mě nepřinutí se pořádně probudit. Spím dál. Pořád tma, protože sny si obyčejně nepamatuji.
Půl jedenácté - probouzím se a nedá se říci, že bych byla právě vyspalá. Na snídani je dost pozdě, vynechám ji a dám si rovnou oběd. Umýt, obléknout a už tu máme poledne a s ním (podle rodičů) nezbytný ovar s křenem. "Á, doktor Jesenius," komentuje otec mou snahu získat z toho, co leží přede mnou na talíři, trochu libového masa. "Pak že bys nemohla být doktorkou," přisadí si matka. Pomalu se vzdávám naděje, že z těch legrácek vůbec kdy vyrostou.
Po obědě následuje - alespoň pro mě - krátká pauza, během které přečtu zase kousek Ionescových Židlí. Velmi zvláštní drama, nicméně na jevišti bych ho asi sledovat nechtěla. Co dělají rodiče nevím.
Jedna hodina odpoledne - jdu do kuchyně. Ve tři má přijít na návštěvu kamarádka (škoda, že jen jedna, ale ten zbytek je asi v Praze), tak ať už jsou chlebíčky hotové. Čtyři veky, čtyři balení pomazánkového másla obyčejného, jedno balení pomazánkového másla s křenem, salám paprikový, salám uherský, debrecínka, plátkový sýr, vejce vařená natvrdo, sterilovaná kapie, kyselé okurky - na první pohled se zdá, že je všechno v pořádku. Ovšem nikdy se nic nemůže obejít bez problémů, a tak již na ten druhý zjišťujeme, že kyselé okurky jsou takzvaně na Nobelovu cenu, tedy úplně rozvařené. Otevíráme druhou, třetí sklenici a stále máme stejný problém. Podrobným prozkoumáním obalu zjišťujeme, že jsou všechny nejen od stejného výrobce, ale dokonce i ze stejné šarže. Hledání dobrých okurek se tímto zjištěním stává zcela zbytečným, musíme vystačit s těmito. Pak přichází ke slovu moje nejoblíbenější silvestrovské jídlo - chlebíčky s česnekovou pomazánkou. To se nastrouhá tvrdý sýr, přidá se majonéza a obrovská spousta česneku. To celé se promíchá a namaže na veku a ozdobí...co nejméně. Sterilovaná kapie bohatě stačí. Hotové chlebíčky pak putují do místní hospody U Jalovice, kde se má večer konat silvestrovské posezení.
"Martinóóó," ozývá se náhle od vrátek. Zvonek tu není. Vykouknu ze dveří. "No konečně, už je nejméně půl čtvrté," napadne mě. K mému překvapení stojí před vrátky nejen Hanka, kterou jsem pozvala, ale také Petra, se kterou nemluvím. Jdeme se trochu projít. Naštěstí se však brzy stmívá a Petra musí jít domů.
Jdeme k nám. Nalévám do sklenic limonádu, přináším chlebíčky, brambůrky, sušenky, olivy a želatinové bonbony, které jsem dostala k Mikuláši. "Nabídni si," říkám už nejméně potřetí. K mému velkému zklamání Hanka nejí žádné chlebíčky kromě těch česnekových a z dalších dobrot na stole jsou jediné, co je ochotna pozřít, právě ty příšerné slané sušenky, které dávám na stůl jen tak pro parádu a které k jídlu podle mě vůbec nejsou a doteď by mě nenapadlo, že by vůbec někomu mohly chutnat, a želatinové žížaly obalené v kyselém prášku. Rovněž na olivy zůstávám sama. A to jsem otevřela hned dvoje. "V Itálii nás týden nekrmili ničím jiným," dodává. Na otázku, jestli si nezahrajeme karty, odpovídám, že žádné nemám. "Já mám karty," řekne Hanka. Ráda bych věděla, jestli je u sebe nosí pořád, nebo si je přinesla jen pro dnešek, protože věděla, že moje karty zůstaly v Praze. "Dneska mám vyhrávací den," tvrdí, ale mně stačí několik minut, abych ji přesvědčila o opaku. Pak se pochlubím svými vánočními dárky a příští dvě hodiny učím Hanku hrát The Sims 2. Zvoní telefon. Hanku volají rodiče. Že prý má jít domů. Jdu s ní. Po cestě se obě strachujeme, co se mohlo stát, vždyť je teprve tři čtvrtě na osm, ale nakonec se ukáže, že šlo jen o zapomenuté klíče. Vracíme se k nám. Rodiče jdou do hospody. Další vánoční dárek, který přijde ke slovu, je virtuální kadeřník. Hanka je nadšená. "Martino, teď se nedívej, vytvořím ti účes..." Za chvíli se má fotografie v počítači změnila k nepoznání. Krátké zrzavé vlasy ztrojnásobily svou délku a změnily barvu na fialovou, navíc se žlutými, růžovými a zelenými proužky. Obě se smějeme. Dolévám limonádu a přináším další česnekové chlebíčky. Čtvrt na jedenáct - co budeme dělat? Po chvíli přichází další geniální nápad. No jasně! NFS Underground 2 - tak tuhle úžasnou hru mě naučil můj bratranec a já ji teď ukážu Hance. Hanka se náramně baví. Padesát mil za hodinu - "Takhle bys nic nevyhrála, dívej se! Tohle je plyn, to musíš držet pořád." Vím, že to bude nadlouho, mě trvalo asi dva měsíce, než jsem se naučila jezdit alespoň natolik, aby vůz zůstal koly na silnici. Pro jistotu přidám ještě jeden trik, jak zpomalit soupeře. Po nějakém čase se mě Hanka ptá, jestli by se hra nedala nějak přepálit. "Dost těžko, většinou jsou zabezpečený," odpovídám. Půl dvanácté a pět minut - jdeme do hospody. Stoly se takřka prohýbají pod chlebíčky a jednohubkami. Jak je to možné, copak nikdo nic nejedl? Odpověď na tuto otázku je velmi jednoduchá. V hospodě bylo hrubým odhadem deset lidí (tři rodiny), ale pohoštění pro deset lidí přinesla každá rodina. Takže tu najednou nemáme chlebíčky pro deset, ale pro třicet lidí. Myslím, že o zítřejší snídani je dobře postaráno. V rohu místnosti hlasitě hraje televize. Šampus a Rychlé špunty, přípitkem o půlnoci silvestrovský den končí.

POZNÁMKA AUTORKY:

Nelze použít na gymnáziu Na Vítězné Pláni!