Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Ačkoliv jsem vždy byla otevřený a komunikativní člověk, historii svého života ve všech detailech zná málokdo. Přiznávám, že je mnohem snadnější napsat to, co mi už dlouho leží na srdci, než se o to podělit v reálném životě.

Začnu od začátku - od dětství. Narodila jsem se do rodiny, kde byli dobří rodiče a starší sestra. Vypadalo to jako u každé jiné rodiny, ale nikdy jsem se necítila šťastná. Máma - krásná, modrooká blondýnka, za kterou se každý otáčel, její chůze a gesta dokonale zapadala do tohoto ideálního obrazu. Byla nejen krásná, ale také velmi chytrá žena, kterou obdivovali a vážili si, ale emocionálně chladná. Nepamatuji si, že by mě máma někdy objala nebo projevila něžné city. Samozřejmě, v dětství často nechápeme, co to vlastně znamená láska, ale bylo něco, co mi říkalo, že nás milovala jinak, než bylo potřeba.

Otec byl jiný. Hodný, měkký a možná jen u něj jsem cítila, že mě někdo skutečně miluje. Jeho péče byla vždy upřímná, nikdy jsem o jeho citech nepochybovala. Ale přesto ve mně zůstával pocit, že on byl jediným člověkem, který mě opravdu miloval. Bylo to zvláštní, jak jsem měla pocit, že jsem vždy něco hledala, něco, co mi tolik chybělo. A přestože jsem nikdy nebyla špatným dítětem, ba naopak - snaživá a zvídavá, v duši jsem cítila prázdnotu.

Když mi bylo 9 let, rodiče odjeli za prací, sestra žila u strýce a já zůstala u babičky. Jednoho dne mě babička nevzala na exkurzi, ale do dětského domova. Přišly jsme k ředitelce, a ta jí řekla, že mě zde chce nechat, protože je nemocná a už se o mě nemůže starat, a že rodičům už prý nejsem potřeba. V tu chvíli jsem pocítila, že pro mě v tomto světě není místo, že jsem zátěž a že mě nikdo nepotřebuje. Ne, neplakala jsem, jen jsem mlčky poslouchala. Ale uvnitř mě zela prázdnota a chlad. Ředitelka naštěstí přesvědčila babičku, aby mě vzala zpět domů, řekla, že jsem hodné dítě a že mi bude lépe s ní než zde. Nějak ji dokázala přesvědčit a my jsme odešly domů. Pamatuji si, jak ta žena vypadala, ale neznám její jméno. A budu jí vděčná navždy za to, že v té chvíli jednala právě takhle.

Když jsme šly domů, cítila jsem v sobě nevyjádřitelnou dětskou křivdu a co víc - lhostejnost. Chtěla jsem říct: "Dělej si se mnou, co chceš, už je mi to jedno." Ale neřekla jsem to, protože jsem byla příliš vychovaná na to, abych někoho zranila slovy.

Asi půlroku poté, co jsme se vrátily domů, mě babička probudila uprostřed noci a prosila mě, abych dýchala, ale já jsem nemohla a vůbec nechápala proč. Odvezli mne do nemocnice, kde mě okamžitě vzali na operační sál. Pamatuji si jen zmatek mezi lékaři, jak mě z nějakého důvodu přivázali ke stolu a začali operovat ještě předtím, než mne vůbec dostatečně znecitlivili. Byla to operace tonzilektomie a polypektomie. Cítila jsem šílenou bolest a měla pocit, že mě chtějí zabít, že si se mnou z nějakého důvodu jen tak škaredě hrají. Když mě přivezli na pokoj, pamatuji si, jak jsem ležela s otevřenými ústy a krev mi tekla na polštář, ale jakmile se aktivoval polykací reflex, to byla pravá muka. Po operaci jsem tři týdny jedla velmi málo, schovávala a vyhazovala jídlo, protože jsem ho nedokázala vůbec sníst. Mám spoustu vzpomínek, ale pozitivních je jen málo.

Jednou jsem jela autobusem a přisedla si ke mně žena. Řekla mi, že má nějaké mystické schopnosti, a dodala, že moje duše je velmi světlá, i když mé dětství bylo plné slz a strachů, a že něco takového ještě nikdy neviděla. Vždycky jsem byla proti všem těmto mystickým věcem, ale její slova mě opravdu šokovala, protože přesně popisovala to, čím jsem si prošla v dětství.

Když sestra žila u strýce, pokud mě náhodou viděla ve škole, vůbec se se mnou nezdravila, prostě mě ignorovala. A babička litovala sestru, která žila v bohaté rodině a byla šťastná, ale mě vůbec nelitovala, pro ni bylo nepochopitelné, proč jsem vůbec byla narozená. Po nějaké době přijeli rodiče, já se sestrou jsme se vrátily domů, ale tam to také nebylo lepší. Rodiče se pořád hádali, jednou táta velmi silně zbil mámu. Neznám důvod, ale nemohla jsem uvěřit, že je vůbec schopný něčeho takového. Se sestrou jsme v pyžamech, uprostřed zimy, běžely ven a křičely "Pomozte!" Mě taky jednou táta uhodil, ale to si budu pamatovat celý život, protože to nebylo za nic, a máma mě nebránila.

Když mi bylo 14, babičku srazil autobus ve vysoké rychlosti přímo u jejího domu. Byla to obrovská rána pro naši rodinu, nehoda byla hrozná.

Můj vzhled nikdy nebyl ničím zvláštní, ale mužská pozornost mne vždy obklopovala, někdy až pronásledováním a pokusy o znásilnění. Moje první láska byla také problematická. Na začátku bylo vše v pořádku, začali jsme spolu žít, ale jednoho dne, když byl v práci, jsem utekla. Hrozil, že si něco udělá, nevrátím-li se včas. Bála jsem se, že pokud se něco stane, budu za to viněna. Tehdy jsem ještě nechápala, že šlo o manipulaci, ale strach mě přiměl jednat.

Nápadníků bylo mnoho, v tomto ohledu nikdy nebyl problém. Ale jednou jsem v práci potkala muže a bez jakéhokoli důvodu si pomyslela: "Tento by byl ideálním manželem." O něm jsem nic nevěděla, ale skutečně se stal mým manželem a porodila jsem mu dceru. Toto manželství bylo pro mě skutečným štěstím. Vždy jsem říkala, že můj muž je můj anděl, má opora a naděje. Považovala jsem ho za ideálního. Nikdy jsem mu nebyla nevěrná, i když někteří jeho přátelé projevovali zájem. Věděla jsem, že si mne mnozí všímají, ale pro mě existoval pouze on - můj manžel.

Pamatuji si rok 2021, kdy jsem měla vše, o čem jsem snila: velký dům, milovaného manžela, úžasnou dceru, práci, kterou jsem milovala, a kolem sebe dobré přátele. Cítila jsem se šťastná a vychutnávala si život. Ale všechno se změnilo, když na Ukrajině začala válka. Můj život se zhroutil jako domeček z karet...

Náš dům byl jen 5 minut od moře. V prvních dnech války všichni mysleli, že největší nebezpečí hrozí těm, kdo žijí u moře, takže jsme prakticky žili v krytu. Staré železné postele, čtyři vrstvy, polotma a děsivý chlad, tisíce vyděšených lidí, pláč dětí a starších, to byla šílená atmosféra.

Moje dcera byla v hysterii, viděla jsem, že to psychicky nezvládá, ale i doma bylo nebezpečně. Po několika dnech jsme se snažili odjet - dvě rodiny, celkem 4 dospělí a 3 děti. Na hranici jsme spali v autě kvůli zákazům nočního pohybu. Protože jsme měli hodně věcí v autě, stáli jsme často vedle na poli. Všichni jsme byli promrzlí.

Ráno mě manžel přesvědčil, abych přešla hranici sama, protože jeho nepropustili, i když nebyl vojenský, potřeboval projít komisí znovu. Šla jsem s dítětem, měla jsem jen batoh s doklady a teplými ponožkami pro dceru. Neměla jsem čas se připravit, měla jsem jen 15 minut a všechny tyto minuty jsem plakala nad kočkou, která zůstane v bytě, neměli jsme ji kam vzít, sami jsme nevěděli, kam pojedeme.

Cestou k hranicím už byla všechna pole plná tanků, všude ozbrojení vojáci, a proto jsem se rozhodla přejít hranici ráno. Přešly jsme s dcerou, otočila se a zeptala se: "Mami, a co táta?" Odpověděla jsem: "Táta s námi nejede." Podívala jsem se na manžela, slzy mu tekly, i my s dcerou jsme plakaly. V tu chvíli jsem si pomyslela: "Co když ho už nikdy neuvidím?"

Šla jsem s dcerou do neznáma, do cizí země. Tak se stalo, že jsme se ocitly v České republice. Nový začátek. Manžel se rozhodl se mnou rozvést dva měsíce po našem rozchodu, což byl neuvěřitelný šok, a já v cizí zemi s dítětem, kde nic nechápu, a cítím se jako nikdo.

První období bylo těžké, musela jsem začít úplně od začátku. Začala jsem se učit česky, i když mi to šlo těžko. Ale našla jsem práci ve svém oboru a objevili se noví přátelé. Všechno začalo nabírat nové barvy.

Potkala jsem úžasného muže, kterého jsem dokázala milovat, a považovala ho za nejlepšího. Začaly se mi objevovat nové sny a plány.

Táta byl nemocný, ale nemohla jsem za ním jet, protože jsem se bála války. Naše město bylo každý den bombardováno. Viním se za to, že jsem tehdy neodjela, tatínek zemřel, je to pro mě obrovská ztráta. Není dne, kdy bych na něj nemyslela.

Teď začínám znovu, jako čistý list... Muž, se kterým jsem byla v úžasném vztahu a který mi připadal jako ten pravý, mě zklamal. A i když on i můj bývalý manžel litují, já jsem pro ně navždy nedostupná. Maximálně můžeme mít vztah na úrovni přátelství, a tak jsem odešla.

Plánovala jsem s dcerou přestěhování do jiného města, našla jsem nám byt za dobrou cenu, školu pro dceru a dokonce i práci, o které jsem snila. Měla jsem i šanci úspěšně složit jazykovou zkoušku, na kterou jsem se těšila. Ale všechno jsem zastavila, všechny tyto možnosti jsem vyměnila za lístek k mamince. Teď ji opravdu potřebuji, a proto nemám právo nejet. Nechci opakovat chyby, které jsem udělala u táty.

Ráda studuji svět psychologie, pomáhá mi to nacházet příčiny a následky. Právě proto rozumím svým předkům, partnerům a všem, kdo mě obklopují. Ano, teď jsem uzavřela své srdce před láskou, ale i tomu je důvod, o kterém zatím nemohu psát ani tady. Miluji život, tento svět, lidi, zůstávám sama sebou, i když čelím překážkám. Věřím, že to nejlepší teprve přijde.

Děkuji, že jste dočetli až do konce.