Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• aneb vánoční kapr vypravuje

Kde to jsem? Od té doby, co jsem si plaval dát kousek chleba k večeři, se dějí divné věci. Takový zvláštní bílý rybník jsem ještě neviděl! Jejda! Kocour! Kouká na mě a mlsně se olizuje, musím se schovat. Jenže vůbec nevím kam, na dně není žádné bláto a v rohu ani kousek rákosí. Jsem v pasti. Počkat! Cítím otřesy, to sem někdo jde? Snad mě zachrání, jinak je se mnou konec...

Obr!
"Haló, pane Obře, zachraňte mě, prosím."
Ha! Kocour je pryč, snad se mi ten obr nepokusí ublížit.
Obr na mě pustil vodopád, který mi udělal moc dobře. Byly v něm totiž bublinky kyslíku.
"Jéé, to je paráda," vykřikl jsem.
"Cože, ty mluvíš?"
Jak to, že mě slyšel? On umí naši kapří řeč?
"Ahoj, pane Obře, vy mě slyšíte?"
"Slyším a nejsem žádný obr, ale Pepík."
Tak jsem Pepíkovi začal vyprávět svůj příběh.

"Narodil jsem se v našem krásném rybníku Nubiánu. Měl jsem patnáct bratrů a dvacet sester. Maminka s tatínkem se nám jednoho dne někde ztratili, a tak se o nás začal starat strýček Amur, který mě několikrát zachránil. Třeba když mě klovla kachna a od té doby mám tady u žábry takovou jizvu. Dokonce jsem musel nesčetněkrát jako malý utíkat před mrštnou sousedkou Štikou, která se mě snažila připravit o můj holý život."

"Jednoho podzimního dne obři rozhodili sítě. Zachránil jsem svou ženu a čtyři děti, jediný já v síti zůstal. Byl tam i strýc Amur, ale toho vrátili do rybníka. Nás kapry přemístili do kádě a krmili, to bylo příjemné. Výkrmna však brzy skončila a převezli nás jinam. Byli jsme tam namačkaní jako sestřenice Sardinky.
Když tu si začala ruka obra vybírat svou oběť, proplouval jsem až ke dnu, ale ruka byla těsně za mnou. Chytla mě, já se jí vysmekl. Naštěstí vzala jiného. Oddechl jsem si. Odpočíval jsem v rohu, ale najednou mě zase drží a já už neměl sílu se bránit. Bál jsem se, co se mnou bude, neboť jsem slyšel poslední výkřiky některých přátel z kádě.
Ocitl jsem se v odporném plastovém pytli, v němž jsem sotva lapal po dechu.
Poté jsem se probral zde ve tvém bílém rybníku. Nevím, co tady dělám a proč tu jsem."

Pepík hltal každé mé slovo. Poté mi sdělil, že obři mají touto dobou tradici z nás dělat řízky. Najednou odběhl pryč a já jsem se zase strašně bál.

Pepík přivedl své rodiče, kterým pověděl můj příběh. Domluvili se, že u nich na vánočním stole budou každý rok řízky už jen ze štiky. Mě naložili do kbelíku plného čerstvé vody a uháněli po silnici až k mému rodnému rybníku. Tam se se mnou rozloučili a Pepík mi slíbil, že se staví nakrmit mě a moji rodinu chlebem a žížalkami. Bylo to radostné setkání s mojí ženou, dětmi a strýčkem Amurem.
Od té doby všichni v našem rybníku věříme na život po Vánocích.