Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

OSNOVA:

Můj příběh vypráví o tom, jak můj bratr přinesl domů potají křečky, jak jsme je ztratili a jak to nakonec všechno dopadlo...

Kvapem se blížily Vánoce, když se mě jednoho dne Ondra zeptal: "Co bys chtěla na Vánoce?"
Zamyslela jsem se, když tu bratr povídá: "Ale hlavně nic drahého!"
Já se jen pousmála a odpověděla: "Stojí to maximálně dvacet korun, ale horší je, že mi to naši stoprocentně nedovolí."
"Tak mi to řekni a já je zkusím přemluvit," řekl celkem přesvědčivě Ondřej.
Po další minutě ze mne konečně vypadlo: "Křečka!"
Jen na chvilku se na jeho tváři mihl překvapený výraz, ale pak zamyšleně odešel. Ještě téhož dne u večeře se nenápadně zeptal rodičů: "Co byste řekli, kdybychom si pořídili nějaké zvíře. Třeba křečka..."
"Ne. Jestli něco dotáhnete domů, tak potáhnete vy!" vyletěla z táty dopředu čekaná odpověď.
"Ale tati," zkusil kočičí oči, ale taťka byl neodbytný: "Nic nebude a běžte spát!"
A tak jsme se svěšenými hlavami šli. Bylo mi málem do breku, toho křečka jsem si skutečně přála. Před usnutím jsem jenom hlesla: "Já jsem ti to říkala!"
"No, počkej, však já něco vymyslím," zněla jeho odpověď.

Dny se vlekly, nikdo se už o křečkovi nezmínil a já se vzdala i té nejposlednější naděje. Až jednou něco připoutalo moji pozornost. Bratr šel kolem šesté večer ven se slovy: "Jdu k Honzovi kvůli úkolu z matematiky. Za chvilku jsem tady."
V kostech jsem ucítila předtuchu, že se něco stane... Potichu jako myška jsem se schovala ve vstupní místnosti do skříně a co se nestalo... Za několik minut se bratr skutečně vrací, ale něco mi na tom opět nehraje. Plíží se tmou a mě napadá báječný nápad - zazadu se k němu nepozorovaně přiblížím a Bafff! Ondra vyletěl málem deset metrů vysoko a nadal mi do hus a krav a při tom se snažil přede mnou skrýt obsah kbelíku od primalexu. Leč marně, celou záhadu jsem odhalila během několika sekund. V kyblíku byli dva nádherní zlatobílí křečci zlatí. Nadšeně jsem vypískla, takže mě musel bratr upozornit: "Buď sakra zticha, nebo to naši zjistí!"
Odhodlala jsem se odtrhnout oči od těch nádherných stvoření a po špičkách jsme se odebrali do pokoje. Ondra naštěstí věděl co a jak, jelikož si předem "popůjčoval" nejrůznější příručky pro chovatele a pilně je nastudoval. Asi po hodině muckání, muchlování, pusinkování a tulení jsme je museli ukrýt pod postel, neboť přišla mamka na večerní kontrolu. Nic nebylo odhaleno a my jsme usínali s dobrým pocitem, který umí vyvolat pouze nějaká špatnost.

Počáteční strach z odhalení jsme měli za sebou, lépe se nám spalo, v péči o nové - zatím ilegální - členy rodiny, které jsme pojmenovali Mat a Pat, jsme se zlepšovali, ale co čert nechtěl? Víte, naše mamka má takový špatný zvyk mít vše pod kontrolou a o všem vědět. Proto také občas podniká nájezd do našeho pokoje, kde se snaží nalézt nedojedené svačiny, žákovskou knížku nebo špinavé oblečení.
Opět si to máti mašíruje do pokoje, projede pohledem skříňky, přejede prstem po polici a podívá se pod postel. Uvidí kbelík od malování a říká si: "Co tady dělá kyblík?" Tahá ho ven a vtom se ozve nadpřirozený jekot. Ihned i s Ondřejem vyběhneme do pokoje, kde najdeme mamku stojící metr od "domova" křečků s napůl vystrašeným, vyděšeným pohledem, napůl s rozčíleným. Bratr se pokusí něco říct: "No nejsou hezcí?" Mamka ale nenachází slov. Nakonec to skončilo tím, že se s nimi i mazlila a smála se jejich prolézání v trubičkách. Taťka se to také dozvěděl. Na rozdíl od mamky se s nimi rozhodně nemuchloval, ale strhla se hádka. Mamka se naštěstí postavila na naši stranu a taťka se musel vzdát. Já a Ondra jsme byli naprosto šťastní.

Za několik dní jsme jeli k babičce na návštěvu a já s sebou z bůhvíjakého důvodu odvezla i Pata. Nikdo o tom nevěděl, propašovala jsem ho v rukávě. Jakmile jsme dorazili, zapadla jsem s Ondrou do pokoje. Ondra mě, jakmile to zjistil, seřval, ale poté jsme ho začali pouštět proběhnout po gauči.
Pat si jen tak běží, běží a pak hop dolů a hurá pod sedačku. Marně jsme volali, marně jsme hledali, Pata jsme zkrátka nenašli. A rodiče už na nás křičí: "Děcka, pojďte! Jede se domů!" Ze strachu, že dostaneme nářez, jsme nikomu nic neřekli a s nadějí, že se tam zítra stavíme, abychom Pata nalezli, jsme odjeli. A co se dělo tu noc u babičky?

Babička nás vyprovodí, uklidí nádobí, dá Barykovi nějaké granule, vysprchuje se a jde si lehnout. Je už pozdě, ale nemůže usnout, to víno dělá divy. Pak najednou ztuhne. Zdá se jí to, nebo po ní doopravdy něco leze. Sama sebe ujistí, že se jí to přece jen zdá a - sic nejistě - usne. Druhý den ráno si na nic téměř nevzpomíná, ale vše se jí vybaví, když na peřině spatří myší bobek. Babička se otřepe a před očima se jí zatmí - k smrti se bojí myší, krys, potkanů a podobných stvoření. Ihned zburcuje zetě, že v domě je myš. Ani ne za hodinu jsou v ložnici a pokojíčku nastražené pastičky a babička má spaní přestěhované do obývacího pokoje. Já s Ondrou jsme odpoledně přišli a našli babičku ve válečném rozpoložení. Celá divá nám převyprávěla dnešní noc. V nás hrklo, ale nedali jsem na sobě nic znát. Jen jsme řekli: "My se jdeme po ní podívat." Samozřejmě jsme ho nenašli a Ondra se mě zeptal: "Neřekneme to babičce?"
"Ne, jsi normální? Víš, jak bychom dostali?" zněly mé odpovědi. A tak jsme museli nějak zamaskovat, že nám chybí jeden křeček. I to jsme promysleli - hned jsme se vydali za Honzou, jestli mu nezbyli nějací křečci. Naštěstí ano, takže jsme si jednoho podobného vzali jako náhradu za Pata. Nikdo nic nepoznal a v tomto rozpoložení jsme babičku denně navštěvovali. Beznadějně, až jednou...

Opět jdeme na návštěvu-pátračku a sotva vejdeme do obývacího pokoje, babička se na nás tak nějak divně usmívá. Řekla: "Tak si u nás sedněte."
S obavami, které se zajisté zrcadlí v očích, se začínám pomalu blížit k sedačce. Stejně pomalu i usedám. Srdce ve mně buší jako o závod. Strašně moc se bojím. Ondra na tom není o nic lépe. A to už babička mluví: "Tak jsme myš chytili."
Snažím se dělat překvapenou a ptám se: "Doopravdy?" Přitom mi přeskakuje hlas.
"Jo a vůbec to není myš, ale křeček."
A bylo to venku, teď to přijde, teď na nás začne křičet. Křičet ale nezačíná, jen se nás ptá, proč jsme jí to neřekli, a říká nám, že k ní už nikdy nemáme nic živého vodit. Mám v krku obrovský knedlík a nemohu polykat, do očí se mi hrnou slzy. Ne proto, že jsme byli odhaleni, ale proto, že Pat zemřel. Odcházíme s Ondrou brečet do pokojíku. Brečím pak i doma až dlouho do noci a v duchu si nadávám, avšak zbytečně, jelikož už nic nevrátí Patovi život...

Bude to už pět let, co jsem Pata ztratila, ale i dnes lituji toho, že zemřel zbytečně...