Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Už si nevzpomínám, proč jsem do toho lesa tehdy šla. Možná jsem věřila, že díky přírodě se budu cítit líp, že ta bolest ze mě jednoduše odpluje. Měla jsem pocit, že nemohu dýchat. Dusila jsem se úzkostí a pouze se snažila věřit, že jednou bude líp. Jednou se přece musí všechno napravit. Protože jinak vybuchnu. Doufala jsem, že to místo mi pomůže.

Les byl velký a plný světla, nebylo kde se schovat. Stromy měly tehdy od podzimu mokrou kůru a listy se lepily na šedé kameny. Kráčela jsem tiše po mechu a broukala si, vzpomínala na to, co jsem ztratila. Vzduch byl těžký a vlhký a studil na prstech. Všechny stromy mi připadaly stejné, stejná barva a tvar, stejná prázdnota. Až na jeden. Na ten, který si bude ještě několik desetiletí po mé smrti pamatovat, jak mě tu manžel požádal o ruku. Zajímalo mě, co všechno už zažil a viděl, kolik lidí se už o něj opřelo nebo ho aspoň pohladilo prsty. Sedla jsem si mezi jeho kořeny a opřela o něj hlavu. Tak známé a tak vzdálené.

Můj hluboký výdech přehlušily kroky a hlasy. Mladá žena s pohledným vysokým mužem se postavili na blízkou mýtinu a na jejich hlavy dopadalo polední světlo. Držel ji za obě ruce a společně mlčeli. Listy z větví dopadaly na zem kolem nich a vítr něco tence šeptal, jako bychom mu snad mohli rozumět. Muž vzal její tvář do dlaní a ta pod jeho dotykem zbělela. Dívka se usmála.

Můj muž zemřel čtyři roky po svatbě. Byli jsme tehdy teprve na začátku a já se i rok po jeho smrti stále vracela na naše místo. Byly to ty jediné věci v mém životě, které zůstaly stejné - tento les, tento strom a má láska k manželovi. Až tehdy mě při pozorování zamilovaného páru přímo přede mnou napadlo, že ta mýtina mohla přinést štěstí i někomu jinému. Nechtěla jsem je tedy vyrušit a snažila se sedět tiše.

"Jsi pro mě hrozně důležitá, to víš," mluvil ten muž hrozně vážně a v dlani žmoulal drobný lístek, "jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo."
Dívka byla červená zimou i rozpaky a jenom se k němu po těch slovech přitulila.
"Zažil jsem s tebou ta nejlepší léta v životě a ničeho nelituji, vůbec ničeho."

Zavadila jsem o větvičku na zemi a ta pronikavě křupla. Ti dva se prudce otočili mým směrem, ale nezahlédli mne a zvuku nevěnovali pozornost. Tu si nechávali pouze pro sebe. Přišlo mi tak romantické. Jako dívat se znova na moji žádost o ruku, na ty chvíle, co jsem tu strávila s manželem. Cítila jsem, jak mi to pomáhá - pozorovat lásku. Uvěřila jsem, že i já jednou znovu najdu štěstí.

"Chtěl bych ti něco říct," mladík si odstoupil a dívka si přikryla ústa dlaní. Viděla jsem, jak jí zrychlený dech prudce zvedá břicho.
"Byl jsem do tebe zamilovaný, vážně ano, ale teď bude lepší, když zůstaneme kamarádi."
Dívka zbledla a mně to málem donutilo vykřiknout. Bylo to jako šíp, co trefil úplně přesně a já nechápala možná ještě víc, než ta ubohá plačící slečna. Jejich hlasy i tváře se mi rozmazaly, přísahala bych, že najednou si všude kolem sedla mlha. Ptáci zpívali, vítr foukal a stromy se pomalu nakláněly nejprve na jednu stranu, potom na druhou. Na první pohled bylo všechno stejné jako před chvílí, na ten druhý už vůbec nic. Všechno výjimečné a krásné spadlo ze vzduchu jako obyčejný špinavý kámen a já se konečně probrala: Myslím, že šťastná už nikdy nebudu. A na tohle místo se už nikdy nevrátím.