Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• vymyšlený příběh s prvky deníku

7. 3. 1940, 8:00

Drahý deníku,
víš, co je za den? Dnes slavím svoje 90. narozeniny. Zvláštní, co? Ale dnešní den nestrávím jako ty normální dny sezením na pohovce s knížkou a červeným vínem. Jedu totiž za svými vnoučaty do Prahy. Moc se těším!

7. 3. 1940, 10:45

Už jsem tu, kamaráde!
Třesoucí rukou jsem otevřel dřevěné dveře a vstoupil do chodby. Tak jsem zpátky. Po pěti letech. Vůbec nic se tady nezměnilo. Domove, sladký domove!
Zevnitř se ozývalo cinkání skleniček a smích mých dětí a vnoučat připravujících se na nový den. Ztěžka jsem si přendal tašku s dárky do druhé ruky, dodal si odvahu a vykročil za hlasy. Na svoji oslavu narozenin jsem se opravdu těšil.
Přišla dcerka. Byla mnohem příjemnější než normálně. (Buďte rádi, že ji neslyšíte nadávat! To byste koukali!) Ale ještě před rozbalováním dárků podala mně, jejímu manželovi, sobě a vnoučatům oběd. Bylo vidět, že si na něm dala záležet, a ještě více se usmívala, když jsem ji pochválil za vynikající jídlo. Avšak já už byl celý netrpělivý, až budu moci rozbalit dárky. To je celkem zvláštní. Necítím se teď už jako pětileté dítě!?

"Víte, co je dnes za den?" vyptával jsem se je.
"Máš přece narozeniny!" odpověděli všichni.
"To taky, ale dnes by také 90. narozeniny slavila jedna z nejznámější osobností naší země. Hádejte!"
"Naše sousedka Jarmila?"
"Pošťačka Klára?"
"Já?"
"Ten mladík s časopisy?"
"Tak kdo, dědo?"
Tolik odpovědí, které byly, jak bych to řekl, na zabití.
"Dnes, moji milí, by slavil svoje 90. narozeniny náš první československý prezident a můj nejbližší kamarád Tomáš Garrigue Masaryk."
"Ty jsi ho znal, dědo?" ptala se nejmladší Anežka.
"Ano, Anežko, znal jsem ho. Ale pojďme zpátky k tomu překvapení!"

Asi za tři minuty mě ostatní zavedli do obývacího pokoje. Nemohl jsem věřit svým očím. Na stole, uprostřed pokoje, stála velká hromada těch největších knih, které jsem si vždy přál. Každoročně od nich přitom dostávám zubní kartáček a dětské omalovánky.
Začala oslava. Užili jsme si hodně legrace včetně narozeninového dortu, sušenek a dalších lahůdek. Můžu ještě podotknouti, že jsem si s nimi užil spoustu zábavy a skvělých dnů. Jenže všechno má svůj začátek a konec. Lehnu si do postele a dokola si přehrávám otázku, kterou jsem dal svým dětem. To byla hrůza. Usnul jsem. Snad budu mít překrásný sen.

+++

Vlak od Brna se zastavil v nádraží nevelkého města Hodonína. Bylo slunečné odpoledne všedního dne a na vlak nečekalo příliš mnoho lidí. Vystoupili jen tři cestující a dva z nich hned spěšně opustili nástupiště. Avšak já jsem s malým kufříčkem na kolečkách zůstal stát na nástupišti a prohlížel si zaujatě celé nádraží pohledem, jakým se obvykle dívám na historické pamětihodnosti. Vlak se dal do pohybu. Vzpamatoval jsem se, popadl svůj kufřík a vydal se směrem, kterým odešli ostatní. Prošel jsem obrovskou halou a zastavil se až na schodech pod portálem východu z nádraží. "1850," řekl jsem si s tichým, ale důrazným povzdechem sám pro sebe a opět se rozhlédl. Měl jsem pocit, že se tu na první pohled moc nezměnilo. Ale přece. Ty šedobílé panelové domy, které se tyčily kdesi dole za starou vilovou čtvrtí. Tenkrát tam nebyly. Věděl jsem dobře, že právě tam byla jen pole. A napadlo mě jen to jediné. Vrátil jsem se do doby, kdy se můj kamarád Tomáš Masaryk narodil, a právě u sebe držím svůj deníček, do kterého jsem si každý den psal svoje zážitky právě s ním.

7. 3. 1857, 12:00

Milí deníčku,
dneska je mi přesně sedum let. Mamka je na mě děsně pisna, že už umim pocitat do 10. Obědnala velký sladký zůžoví dort a dala mi novou knisku. A byl to prave tento denicek. Oslavovali jsme moje narozky vecer v obíváku. Prisli jen naší sousede. Ti mi seznámili s jejich synem Tomášem. A víš co? On mnel taky narozeniny!!! Moc jsem si to s nim uzil. Hráli sme na babu, snědli dord a vymysleli jmena pro naše psi.

24. 12. 1859, 18:00

Ahoj deníku,
je Štědrý den. Přišla k nám návštěva - Tomáš. Vyrobil jsem mamince dort z modelíny a na něj napsal "MAMINKA", aby měla radost. Rád četl, tak jsem mu dal kníšku od Jonathana Swifta - Gulliverovy cesty. Máme moc hezký stromeček a hodně cukroví, sami sme ho s tatínkem pekli. Dal mi spoustu dárků. A nový pohádkoví knížky i když říkal, že sem už velký kluk. To není pravda. Je mi skoro 10 a pořád nedosáhnu v obchodě na čerstvě pečenej chleba.

20. 4. 1866, 15:00

Drahý deníčku,
asi ti už nebudu říkat deníčku. Promiň, ale už je to docela trapný psát si do deníčku v šestnácti letech.
Dneska jsem byl s Tomášem na nákupech. Říkal mi, že si přivydělal nějaké peníze jako domácí učitel dětí bohatých rodičů. Cítil jsem se trapně, když mi zaplatil celý můj nákup, který jsem měl koupit pro mámu. To mu musím někdy vynahradit.

20. 4. 1877, 16:00

Dnes jenom krátce, můj milý.
Tomáš se oženil. Hádej s kým. S mladou klavíristkou Charlottou Garrigue, dcerou bohatého newyorského podnikatele. Kéž bych měl takové štěstí jako on!

14. 11. 1918, 12:00

Československo bylo mezinárodně uznáno za samostatný stát a Tomáš byl 14. listopadu 1918 zvolen prvním prezidentem. Není to skvělé? Můj kamarád se stal prezidentem Československa. Hurá! Psal mi, že se vrátí 20. prosince. Už se na něj těším, protože jsem ho už skoro 15 let neviděl.

20. 12. 1918, 10:00

Konečně přišel! Začal projev po vystoupení z vlaku na Wilsonově nádraží (hlavní uvítací projev nepřednesl nikdo jiný než Alois Jirásek).
"Sláva Tobě, Masaryku". Jsem na tebe pyšný, kamaráde! Má překrásné děti. Vyrostly rychle jako z vody.

14. 12. 1935, 14:00

... I přes špatný zdravotní stav ho znovu zvolili prezidentem v květnu 1934. Pozval mě a své nejbližší na oficiální oslavu, tentokrát do Vladislavského sálu na Pražském hradě. Ale brzy musel abdikovat ze zdravotních důvodů a pobýval na zámku v Lánech, kde jsem ho často navštěvoval.

14. 9. 1937, 7:00

Připadám si docela trapně, když si ještě ve svých osmdesáti sedmi letech píšu deník. Musím si ho před svými příbuznými schovávat. Ale zpátky k věci. Tom zemřel. Zemřel, pro své obdivovatele však je stále symbol morální velikosti a velké autority. Hrozba začíná.

Probudil jsem se. Byl to sen? Zvláštní sen. Nevím vůbec nic. A snad je to taky dobře. Volala mě moje kamarádka Věra, že se dnes máme sejít v Lánech na výročí narození Tomáše. Přišli jsme k rodinné hrobce Masaryků, dali minutu ticha a položili květiny na náhrobek.

"Drahý Tome, chybíš nám, chybí mi ty časy, které jsem s tebou strávil. Byly to roky plné změn. Svět mi ležel u nohou. Měl jsem děti, vnoučata i tebe. To jsi ještě žil. To, co jsi udělal pro tento stát, bylo něco neuvěřitelného a za to ti moc děkujeme. Už budu muset jít, znáš to, povinnosti volají. Ale neboj, zase za tebou přijdu. Koneckonců, stejně tu pak jednou budu ležet blízko tebe. Jenom čekám, kdy zlo vyhraje nade mnou. Položím ti ty květiny vedle náhrobku, ano? Čekej na mě, asi tak za rok. Ale nevzdám se lehce. Budu bojovat ze všech sil. A trochu se zabav, máte tu nějak mrtvo. To byl vtip! Zapsal ses mi do srdce, Tome! Tak na viděnou, kamaráde! A neboj, všichni (doufám) budou určitě vědět, kdo jsi byl a co jsi pro tento stát udělal, i kdyby jim to trvalo 50 let!"