Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Let proběhl v pořádku a jediné, na co jsem se těšila, byla sprcha. Spíše jsem se obávala toho, co mě bude čekat doma. U dveří mě přivítaly sbalené kufry a nepřítomný výraz mého muže. A dá se říct, že tím začala moje nová životní etapa...

"Bez Oty neodejdu, chápeš to? Podvádíš mě s tou rakouskou šlapkou a ještě mi nechceš svěřit Otu? Tak to ne, to ne! Otíka si vezmu já..."
"Tak si ho teda vezmi, ale běž mi z očí."
"Přeji ti všechno nejlepší, ještě rád se ke mně vrátíš."
"To víš že jo, já a Monik si tady zařídíme krásné hnízdečko lásky."

Když za mnou Marcel zabouchl dveře, setřela jsem slzy, políbila Otu a dala ho do tašky k ostatním věcem. Po nedlouhém přemýšlení, kdy jsem si uvědomila, že nemám moc východisek, jsem se vydala na nádraží čekat na vlak do Nové Bystřice. Co mi nepřidávalo na náladě, byl fakt, že po několikahodinové jízdě, spoustě přestupů a čekání budu ještě čelit několikahodinové túře lesem.
A tak jediné, co mě hřálo u srdce, bylo pomyšlení, že Ota je se mnou.

S mým mužem jsme byli dlouho šťastní. Seznámili jsme se v Nepálu. Já jako právě vystudovaná entomoložka a on, zkušený vedoucí expedice. Připadal mi velice nesympatický, jako kdyby vedle těch brouků neviděl nic jiného. Ale poté, co jsme se spolu setkali u vodopádů a tam jsme našli stopy po Carabus Tomocarabus, moje srdce zaplesalo. Přestože už nebyl oholený asi týden a vykoupaný taky ne, mezi námi to zajiskřilo. A pak náhle! Narazili jsme na giganticky velkého Carabuse. Našeho střevlíka jsme našli společně, dali jsme mu jméno Otík a musím říci, že mnoho odborníků celého světa nestačilo kroutit očima a dostalo se nám uznání celého vědeckého světa.
Bylo jasné, že po této extázi, po níž touží každý entomolog, jsme se vzali. Z mého muže se stal uznávaný profesor na univerzitě ve Vídni a já, jeho ženuška, jsem ho doprovázela na všech, ať již odborných či jen ryze společenských akcích.

Právě na jedné této akci se seznámil s Monik. Monik, překrásná Rakušanka s blond vlasy a velkým poprsím a navíc hvězda právě vysílaného seriálu Medicopter 117, po které toužili všichni muži milující hory, vzrušení a nebezpečí. Monik, šťabajzna pilotující helikoptéru. Skutečnost, že neudělala ani papíry na auto, nikoho nezajímala. A mého muže ani nezajímalo to, že má doma ženu, doktorku entomologie, po které, kvůli její inteligenci a pracovním úspěchům, zase toužil každý vousatý chlapík z vědeckého ústavu.

Náš život by ubíhal stejným krokem dál. Ale bohužel mě čekala další, sice jen čtrnáctidenní expedice do Nepálu. Rozhodla jsem se tedy oprášit si alespoň základní znalosti jazyka, kterým bych se částečně domluvila s místními domorodci, a otevřela jsem mužovu učebnici čínštiny. Co jsem v knize našla, no, tomu jsem nemohla uvěřit. Jindy měl v knihách fotografie vzácného hmyzu, ale teď na mě vypadla fotka Monik, pouze ve spodním dílu červených bikinek, opřená o tu svou seriálovou helikoptéru. Na zadní straně byl nápis "Ich liebe dich mein Marcel" a otisk rudé rtěnky. Bylo to něco, co jsme u svého vysoce inteligentního muže, kterého si vážil mnohý vědec, nechápala. Přesto jsem se rozhodla do Nepálu odjet a doufat, že to náhlé vzplanutí mého muže přejde. Nicméně, jak již víte, nestalo se tomu tak.

Neměla jsem se kam uchýlit. Jako vědkyně dennodenně zavřená v ústavu nemám mnoho přátel. Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se přestěhovat do domku po babičce a přemýšlet, jaké kroky ve svém zpackaném životě zvolím dál. Babičky chaloupka se nachází na lesní samotě, obehnaná lesem a luky. Doufala jsem alespoň tedy, že tam budou nějaké druhy lučního hmyzu, těm jsem se vždy pramálo věnovala.

Dnes jsou tomu přesně dva roky, co tu přebývám. Mé zničené manželství mě již netrápí. A slavného Otu jsem již dávno darovala nedalekému muzeu. Našla jsem nový cíl života. Celé dny tu pobíhám po lukách a kompletuji seznam lučního hmyzu nacházejícího se v této lokalitě. K mé smůle se mi ovšem jednoho dne rozbil počítač. Byla jsem zoufalá. To mám přijít o výsledek roční práce, kdy jsem pracovala i šestnáct hodin denně? Nevěděla jsem, kam se obrátit, snažila jsem si vypomoci si sama. Ale bylo to čím dal tím horší. Padaly na mě strašné deprese.
Nemohla jsem to vydržet, absolvovala jsem hodinovou chůzi do města. Musela jsem si koupit něco na uklidnění. Když jsem vstoupila do krásné voňavé lékárny, už jen to mě zklidnilo. Po lékárníkovi jsem si vyžádala nějaká léčiva. Když mi podával krabičku s léky a naše ruce se setkaly, vzhlédla jsem k němu. Usmál se na mě a mile se zeptal:
"Na co tak sympatická žena potřebuje Diazepam?"
Zmínila jsem se mu tedy o svých peripetiích s počítačem a jak možná přijdu o roční práci. Znovu ten úsměv: "Stačí říct, jsem rozený počítačový pirát, rád vám s tím pomůžu."
Souhlasila jsem nejen kvůli opravě, ale i kvůli tomu, že se mi moc líbil.

A jak to celé vůbec dopadlo? Jaroslav mi opravil počítač a na oplátku jsem ho napříště pozvala na svou sbírku střevlíků a jiného zajímavého hmyzu. Po půl roce se nastěhoval, ve všední den dojíždí v létě na bicyklu, v zimě na běžkách do lékárny. A co děláme o víkendu? Chodíme po lukách, já pozoruji broučky a Jaroslav, jenž se mimochodem zajímá o léčivky, sbírá rostlinky a vaří z nich všelijaké zázračné medicíny.
Déšť sedmikráskám prý vláhu dá, mým dávným láskám se podobá. Kapky deště vsákne zem, já blázen jsem, když je hledám. Nápoj lásky číslo deset znám, mám recept, tak podej džbán.
To nic, to si jen Jaroslav venku před domem prozpěvuje, snaží se vyrobit nápoj lásky. Ale my ho přece nepotřebujeme.