Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Narození mé dcery je jeden z nejsilnějších zážitků, které se mi z paměti nikdy nevymažou. Má své místo někde vzadu v hlavě, kde se ukládají vzpomínky, jež si člověk vybaví ve chvílích, kdy mu není příliš nejlépe nebo ho potká něco, co by naopak vymazal z paměti co nejrychleji.

Celé to začalo, jak už bývá zvykem, před devíti měsíci. Početí vám určitě vysvětlovat nemusím, ale každá matka mi dá určitě za pravdu, že je to příjemnější než porod. Jak se říká: "Kdyby to šlo ven tak hezky, jako to šlo dovnitř..."

Ten den, kdy se mi narodila dcera, jsem byl služebně v Jihlavě na školení. Naštěstí toho dne končilo a já si balil věci a chystal se na cestu domů. Když vtom mi zavolala žena, že už asi bude rodit. V té době jsem ještě neměl auto a já tak přemýšlel, jak se co nejrychleji dostanu domů. Každý jistě zná z vlastní zkušenosti, že ve chvíli, kdy člověk spěchá, ujede mu vlak či autobus těsně před nosem a další jede až za několik dlouhých hodin. A stejně tomu bylo i u mě...

Stál jsem na nádraží a pomalu se smiřoval se situací, že vytoužený porod, u kterého jsem si tak přál být se svojí manželkou, nestihnu. To jsem ale netušil, jaké mě potká štěstí.
Ve chvíli, kdy jsem vycházel z nádraží pro noviny, abych si zkrátil dlouhé chvíle při čekání na další spoj, potkal jsem kamaráda z vojny! Měl jsem radost, že ho po letech znovu vidím a že si popovídáme o starých časech. Ale aby toho štěstí nebylo málo, řekl mi, že jede do Mostu za prarodiči. Nemusím tedy vysvětlovat, jakou mi udělal radost, když mě vzal s sebou. Po cestě jsme stihli probrat snad všechny zážitky z vojny i po vojně.

Do Mostu jsme přijeli doslova "za pět minut dvanáct". Dovezl mě až k porodnici, kde už v té době ležela manželka. Jenže ve kterém patře vlastně leží? Moc jsem se v nemocnici nevyznal, a tak jsem se zeptal zdravotní sestry, která právě procházela kolem, kde že vlastně oddělení porodnice je a jak se tam dostanu. Byla velmi ochotná a nabídla mi, že mě tam odvede. Při cestě výtahem jsem se pochlubil, že jdu za manželkou, která bude rodit, načež mi odpověděla: "No jo, ale jestli už tam nějaký otec není..." Krve by se ve mně nedořezal. Říkám si, co to ta baba povídá, já jsem přece otec! Jaký jiný by tam asi mohl být!?
Vše se ale vzápětí vysvětlilo. Pokoj pro rodící matky s účastí otce je pouze jeden a sestra myslela, jestli není již obsazený. Dost jsem se tomu pak zasmál.

Zaplatil jsem tehdy 500,- Kč, abych mohl být u porodu. Pak jsem si musel k porodu obléct sterilní zelenou uniformu. Žena měla velikou radost, když mě spatřila. Sice jsem vypadal jako zelený maskovaný mužíček, avšak moje přítomnost byla v tu chvíli jistě důležitější než vzhled.

Přišel čas porodu a na sále mi sestra řekla, ať se postavím za hlavu manželky. Namítl jsem, že za takový peníze chci stát pěkně vepředu a mít nejlepší výhled. Samozřejmě to byl ale jen vtip.
Narození mé dcery nakonec proběhl dobře. Po chvilce mi už dali ten malý uzlíček štěstí do ruky a v ten moment se mi znovu změnil celý svět.

Je to mé druhé dítko a obě mi dělají velikou radost. A i když to někdy tak nevypadá a dá to hodně práce všechno zvládnout, neměnil bych za nic na světě!