Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Povídám vám, stalo se to už hodně dávno, když jsem byla ještě docela malé liščátko a potravu mi obstarávala maminka. Tehdy se udála v našem lese u říčky prapodivná věc. Toho dne byla blankytně modrá obloha a slunce pražilo na naše domovy už od brzkého rána. Veverky si na stromech nemohly vynachválit teplíčko a rodinka bobrů odpočívala u říčky. V tom přiletěli všichni ptáci z dalekého okolí. Rychlým máváním křídel na místě a vytrvalým pískáním nás upozornili na blížící se nebezpečí a potom se odletěli schovat do svých hnízd.
Po takovém znamení je každému obyvateli lesa jasné, že musí jednat rychle, včas a nejlíp potichu, aby na sebe nestrhl pozornost druhých. A tak se všichni začali pomalu plížit do svých nor a podobných zvířecích úkrytů, aby si zachránili kůži. Jenže maminka tu nebyla! Obstarávala zrovna potravu pro mne a mé další čtyři sourozence. Zachovali jsme se sice jako ostatní a potichu vyčkávali v noře, co se bude dít, ale s každou přibývající chvilkou bez maminky to bylo horší. Pokaždé, každičké ráno, každičký den, přišla maminka z lovu s jídlem. I dnes tomu tak naštěstí bylo, a tak jsme se báli o něco míň, když jsme měli své zvířecí huňaté kožíšky u maminky.
Za svítání také dorazily naše obavy. Už z dálky bylo slyšet drkotání nám dosud neznámého zvířete, které se blížilo neuvěřitelnou rychlostí. A najednou se zastavilo a začala z něj vylézat trošku větší zvířata, než jsme byly my-lišky. Maminka mě ale poučila, že to zvířata nejsou a že ani to, v čem přijeli, není zvíře. Vycházeli z toho "lidé" a prý tomu říkají, jak to jenom bylo, "autubos" nebo něco na ten způsob. Jedno vím jistě, nahánělo mi to velkou zimu na hřbetě!

...

No jo, je to už dávno, ale bylo to nádherné. Když jsme se spolu se sourozenci asi po týdnu pozorování spřátelili s lidmi, bylo to nečekané dobrodružství. Byli totiž takoví zvláštní. Dorozumívali se mezi sebou takovými podivnými zvuky, které se ale během dne hodněkrát opakovaly a někdy dokonce hýbali svými tlapkami, aby se lépe pochopili. Bylo to pro nás liščátka velké poznání, jak se každý chová jinak, jak se před ničím neschovávají nebo jak se chovají při setmění. My jsme museli chodit po soumraku spát, ale když maminka usnula, vylezli jsme z pelíšku a utíkali za lidmi. Měli oheň, který už jsme znali a přestali se ho bát. A celý večer si spolu všichni povídali a když na ně přišel spánek, jenom si lehli na zem. Neměli žádný přístřešek ani listí, prostě tam jen tak leželi a pozorovali ta bílá světýlka na obloze, dokud neusnuli...