Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Již měsíc předem mi přišla pozvánka na pravidelnou prohlídku u zubního lékaře. Čím víc se daný termín přibližoval, tím víc jsem měla strach. Už od malička nemám ráda prostředí zubní ordinace. Když slyším slovo "zubař", hned se mi vybaví nepříjemný zvuk vrtačky, při kterém mi naskakuje mráz po zádech.
Nastává den D. Objednaná jsem na jedenáctou hodinu. Když ráno vstávám, naskakuje mi husí kůže po těle. Zuby si najednou čistím neskutečně dlouho, i když vím, že pokud mám nějaký kaz, už to nezachráním. I doba strávená před zrcadlem, kdy pozoruji jen svou dutinu ústní, se vymyká normálu.
Stále se přibližuje jedenáctá hodina a maminka mi říká, že bych už měla vyrazit. Na to začnu panikařit a odpovím jako malé dítě: "Ne, já nechci, já tam asi nepůjdu. Au, au. Moje zoubky, chudáčci." Ovšem není vyhnutí. Vezmu si dostatečnou zásobu kapesníků a vydám se na cestu.
Hlemýždím krokem se dostávám k dané budově. U vchodu si ještě prohlížím, jestli nemá pan zubař náhodou dovolenou, a se zklamáním se jen přesvědčuji o tom, že jsou dnes jeho ordinační hodiny beze změny. Před sebou mám schodiště. Při každém kroku vpřed narůstají i moje obavy: Co když budu mít spoustu kazů? Co když mi je budou vrtat až do nervu? Prý to hodně bolí. Už se vidím, jak budu křičet. To bude bolest a ta ostuda. Proč se o své zuby více nestarám? Po zdolání schodů se přede mnou objevuje čekárna, kde sedí několik lidí. Slušně pozdravím, usadím se na volné místo a sleduji ostatní oběti. Manželský pár, starší paní a jedna dívka asi v mém věku. "Jaképak mají oni problémy se svými zuby? Nebo jdou také jen na pravidelnou prohlídku?" To vše se mi honí hlavou. A přitom ten nepříjemný zvuk z ordinace. Nervozně jezdím očima po místnosti sem a tam, v ruce svírám kapesník. Připadám si jak Alenka v říši divů.
Manželský pár již odchází a na řadě je mladá dívka. Sotva vejde do ordinace, hned z ní opět vychází. Zuby měla zcela v pořádku. Kéž bych byla také takhle rychle hotová. Sestra volá dalšího, starší sympatickou paní. Ta pobývá ještě v ordinaci, když tam vstupuji já. Nechápu to a říkám si: "To snad ne. Teď mi tu bude pan lékař vykládat o mých špatných zubech před touto paní."
Sedám si do hrůzostrašného křesla a pan zubař si na mě posvítí. Při pokynu, abych otevřela hodně ústa, se mi začínají naopak stahovat. Vím, že teď to přijde. Vezme své železné náčiní a začíná prohlížet mé zuby. Čekám jen, kdy řekne sestře šestka vlevo nahoře, také vpravo nahoře. Ale nic takového se nekoná. Při slovech "Zuby máte v pořádku" jsem si velice oddychla a jsem šťastná jako blecha. Pan doktor ale pokračuje: "Máte ovšem zánět dásní, který je nutno okamžitě léčit, pokud nechcete přijít o všechny své zuby." Znovu ztuhnu. To by mě tedy nenapadlo, že se mi může stát něco takového. Musím ale potvrdit, že při čištění zubů mi dásně občas krvácí. Dostanu lékařské předpisy a teď už je to prý jen na mně, jestli tato léčiva budu používat a tím tento zánět zničím. Za půl roku bych ale v každém případě měla přijít na další prohlídku.
Se smíšenými pocity se vracím domů. Šťastná jsem z toho, že nemám žádný kaz, a naopak nešťastná z dalšího zjištění o svých dásních. Nezbývá mi nic jiného, než se o své dásně pečlivě starat a samozřejmě nezapomenout ani na své zoubky. Už teď se ale děsím další návštěvy zubní ordinace.