Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Musel mít talent," řekla jsem si, když jsem dočetla článek v časopise o životě pana Smetany.
V hlavě se mi honí myšlenky, jaký Bedřich Smetana opravdu byl, jakou skladbu měl nejraději, ... Usnu. Vidím tmu, ale co to? Ležím na trávě v nádherné zahradě, slunko svítí.
"Jé," unikne mi, když se otočím. "Jaký krásný dům!"
Ale co se to děje? Dveře od domu se otevřely. Pomyslím si: "Kdo to z nich vychází?" Raději se schovám za keř. Vousatý pán vycházející ze dveří si to šine přímo ke mně. "Heépšik!" Prozradila jsem se! Pán volá: "Co tam děláš? Pojď se mnou." Poslechnu ho.
"Pane, jak se jmenujete?" Snažím se zjistit jeho totožnost. "Ty mě neznáš? Já jsem přece Bedřich Smetana. "Jé." Zeptá se mě, jak se jmenuji. Odpovím mu, že jsem Jana. "Chceš si něco poslechnout?" Přikývnu. Hned mě vede do velké místnosti, ve které odpočívá klavír.
Sedne ke klavíru a hraje nějakou skladbu. Po chvíli mi dojde, že skladbu znám. Je to přece Vltava. "Líbí se ti?" "Moc." "To jsem rád," praví a hraje dál.
Když dohraje onu překrásnou skladbu, vstane od klavíru a poradí mi: "Pojď za mnou!" Běžím za ním. Nevšimnu si schůdku a letím k zemi...
"Crrr, crrrrr, crrrrrr!" "Co se stalo?" křičím a otevřu oči. Ležím ve své posteli celá zpocená. "Uf, to byl teda sen! Krásný sen."