Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Doslova to vystihuje naši obyčejně neobyčejnou cestu na nákupy. Ráno jsem se vzbudila s pocitem, že se musím usmívat snad i na ten nevábně cinkající budík, který mi právě říkal "Vstávej!", a já bez otrávených grimas vylezla z postele. Čekalo mě totiž příjemně strávené odpoledne ve víru nákupů.

Asi kolem dvanácté jsem se konečně rozhodla jít naproti Jitce, která se do toho nápadu někam vyrazit vrhla po hlavě stejně rychle jako já. Počáteční "Ahoooj!" z obou stran zavánělo dobrou náladou a úžasně zabitým odpolednem. Ale přece jenom se chybička vloudila. Už se vám někdy stalo, že jste šli na nádraží s pocitem, že tahle cesta bude jako každá jiná? Do letošních prázdnin jsem taky patřila mezi tyto naivky, ale teď už se spíš každé cesty hrozím, jací individua se zase rozhodnou cestovat ve stejný den a stejným směrem jako já.

Na nádraží jsme se doslova vřítily celé "vysmáté", ale nejspíš jsme si včas neuvědomily jednu věc: měly jsme se tam alespoň vřítit pravou nohou napřed, neboť na levou se smůla doslova lepí a s námi už se to jen vezlo...
Průvodčí nám protivně sdělil, který vlak jede naším směrem a my do něj doslova vlétly. Uznaly jsme, že už tam nemá cenu dál jen tak postávat, a tak jsme sebou plácly na mokré sedačky a čekaly na rozjezd. Jenže vlak nevypadal, že by se každou chvíli chtěl rozjet a uhánět směr nákupy.
A pak jsem si toho všimla. Protože nemám zrovna v lásce "tvrdé" kluky s barevnými kohouty na hlavě, tvrdým výrazem ve tváři a nazutými "kanadami" na nohou, doslova jsem poposedla leknutím, co to naproti nám sedí. Ti kluci byli ve veselé náladě stejně jako my před chvílí a zvesela si ty své "hrůzy" na hlavách sprejovali barevnými rozprašovači a stavěli je do různých směrů. Vyslala jsem ke kamarádce pohled, který jasně naznačoval, co si o téhle cestě myslím a ona se na mě jen čile zašklebila stylem "přece si nebudeme kazit cestu, ne?" Pravda, vždyť jsme na tom nebyly zase tak hrozně - jen dva podivní kluci a já jsem z toho hned celá nesvá. Pche. Jitka mě poté vtáhla do tajů žolíků a já okamžitě nevěděla o světě, jak jsem se plně soustředila na všechny ty hromádky a pikové sedmičky. Ani jsem se proto nestačila zhrozit při pohledu na nádraží doslova přeplněné tvrdými punkery a punkerkami. Teď to byla Jitka, která ke mně vyslala SOS pohled a já jí ho s hrůzou opětovala. Do poslední chvilky jsem doufala v nemožné, že se vlak rozjede a ty podivíny nechá za sebou na vyprahlém nádraží, jenže štěstí se na nás neusmálo a zázraky se taky nedějí. Jako kdyby ten náš nevinný malý vagónek byl nafukovací, všichni se do něj k naší hrůze namačkali! Vlak se udýchaně rozjel a my jen oddaně seděly a čekaly, co nás asi v dalších dvaceti minutách čeká. Ve vlaku byl hluk, jako by tam byl celý dav - a on tam vlastně celý dav byl. Nejenže někteří spořádaně seděli na sedačkách, ale byli i tací, kteří se opile váleli po špinavých schůdcích vlaku, vzduchem si přehazovali sprostě výrazy a pozdravy, načež po chvíli nelétaly prostorem už jenom nadávky, ale i spacáky, stany a skleněné lahve plné nejrůznějších alkoholových nápojů. Myslela jsem, že odbila moje poslední hodinka, přisedlo si k nám jedno to strašidlo a snažilo se nás vtáhnout do jednoho trapného hovoru. Dotyčný mě objal kolem ramen, vydechl na mě cigaretový kouř s příměsí alkoholu a já cítila, že mi po zádech začínají stékat ledové kapičky potu. V duchu mi proběhl snad celý dosavadní život a já tam seděla přilepená s dušičkou menší než špendlíková hlavička. Zavřela jsem násilím oči a čekala. Byl to snad můj strážný anděl, nebo jen člověk, který se umí objevit ve správnou chvilku na správném místě? Nad naší "dvojicí" se výhružně napřímil průvodčí. Tomu podivínovi vedle mě to očividně bylo fuk a dál do mě hustil ty svoje názory. Průvodčí si hlasitě odkašlal, a to už na naše místa přistály všechny pohledy. Ten drzoun se na něj ani nekoukl, to už jsem nevydržela ani já a svůj osud jsem tak trošku chytla do svých rukou. Prudce jsem se mu vytrhla, nečekal to a upadl na tu ušlapanou podlahu. Průvodčí ho prudce zvedl a hned na další zastávce ho bez okolků vyhodil z vlaku. V tu chvíli jsem ho měla nejradši, vždyť mi zachránil život, nemyslíte? Až potom jsem si uvědomila, že jsem vlastně necestovala sama, podívala se naproti a uviděla to. Ještě nikdy jsem ji takovou neviděla. V očích se jí odrážel strach a celá se klepala, ale abych pravdu přiznala, já na tom nebyla o moc lépe. Přeci jen nejsem žádný odvážlivec!
Jak jsme do vlaku vlítly, tak jsme z vlaku taky vylítly. Nemohla jsem se dočkat, až konečně uvidím svět těma šťastnýma veselýma očima a nadýchám se čerstvého vzduchu - přece jenom, můj nezvaný spolucestující vážně zrovna hezky a příjemně nevoněl.

Doufala jsem, že již všechno bude OK. Ale mýlila jsem se... Z nádraží jsme vypadly rychlostí blesku. Jenže další chyba, s níž jsme prostě nepočítaly. Za rohem se po silnici táhla dlouhá skupina dalších punkerských fanoušků. Dáváme zpátečku. Jenže "ups". Za námi se valili naši "kamarádi" z vlaku a doslova nás propichovali pohledy. Vždyť jsme jim nic neudělali, ne? To my dvě bychom měly být těmi, kteří budou zabodávat pohledy do "tvrdých" tváří. Octly jsme se v pasti. Že by se zázraky přece jen děly? Za rohem vyšla skupinka mužů, normálních mužů! Nejspíš se šli zchladit do místní útulné hospůdky. Pohledy se tedy začaly otáčet jiným směrem, my na nic nečekaly, okamžitě toho využily a vzaly nohy na ramena...

A jak dopadly nákupy? Plánovaly jsme plné tašky, odjely jsme však jen s několika málo novými věcmi, ale zato s nemalými zážitky, a hlavně autobusem!
Fuj, ještě teď se třesu při představě, že mě ten člověk držel kolem ramen a já tam jen tak seděla. Já říkala, že ta levá noha nebyla to pravé ořechové... Čestný skautský, do toho vlaku už mě nikdo nikdy nedostane. Ani párem volů.