Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• vypravování/povídka

Ten den špatně začal. Kdyby jen špatně začal, ale on i špatně pokračoval a ještě hůř skončil. Tušit tohle člověk už při vstávání, ani by z postele nevylezl a hodil si marod. Jenže takhle to nefunguje...

Začalo to úplně jako každý normální všední listopadový den. Bylo pošmourné počasí, že by do něj ani psa nevyhnal. Občas spadl některý z posledních listů, které se taktak držely na větvích stromů. Každý, kdo mohl, se halil do teplého oblečení a tu a tam jste mohli zaslechnout kašel a posmrkávání. Nic zvláštního, když se teplota venku drží lehce nad nulou, fouká ledový vítr, ale jednou za čas ještě vykoukne slunce. A přesně v tento den jsem se vypravila jako obvykle do práce. Nic netušíc jsem se nasnídala, připravila svačinu, sbalila si oblečení, obula se, teple oblékla a vyrazila. Tu cestu jsem znala nazpaměť. Kdybych šla se zavázanýma očima, trefila bych úplně stejně. Ale tento den neměl být jako každý jiný, vlastně už žádný den neměl být takový jako doposud. A to jsem měla brzy zjistit...

Vyjdu na chodník před můj rodný dům, zamknu dveře a vyrážím. Dneska jsem se nějak opozdila, asi delší snídaně. Nevadí, přidám do kroku a určitě to musím stihnout. Jsem už tak v půlce cesty, když za sebou začínám slyšet podivné zvuky. Nejdřív nevím, k čemu bych to přiřadila, ale již o chvilku později si uvědomím, že za mnou někdo chvátá a funí. Jak jsou poslední dobou slyšet jen zprávy o bouračkách a znásilněních, najednou mám strach, abych se nestala jednou z obětí. Přeci jen nejdu na hlavní ulici, ale kvůli zkrácení chodím přes park, kde se v tuhle brzkou ranní dobu nikdo moc nevyskytuje. Už už mám nejčernější myšlenky, když vtom mě předbíhá onen člověk a utíká dále. Oddychnu si, vždyť kdo by znásilňoval zrovna v tuhle studenou ranní hodinu? Uklidněna jdu dál, srdce přestává bít tak rychle, uklidňuje se. Když tu mě ale náhle někdo uchopí za ruku, druhou mi strčí jakýsi smrdutý hadr do úst a už mě táhne do křoví. Smýkám se, bráním, snažím se zařvat, ale ten kus hadru nic nepropustí. Asi omdlím, protože když začnu přicházet k sobě, nikde nikdo není, jen zjišťuji, jaká mi je zima a co všechno mě bolí. Sesbírám se ze země, obléknu se, otřu si špínu z oblečení alespoň z toho nejhoršího a začínám si uvědomovat, co se vlastně asi stalo. Rozbrečím se.

Nevím, jak dlouho tam tak můžu bezmocně brečet, ale najednou mi kdosi položí ruku na rameno. Leknu se a ucuknu. Vedle mě stojí starší pán, prohlíží si mě zvědavýma očima a po chvilce se mě ptá, co se mi stalo. Nemám sílu mu odpovídat, natož se svěřovat s něčím takovým úplně cizímu člověku, a tak mu zbrkle poděkuji za optání a prchám pryč. Cestou se kouknu na hodinky, které mi vzápětí prozrazují, že už jsem měla být dávno v práci. Přidám do kroku, skoro běžím, cesta se zdá být nekonečná, ale za dalších pár minut už jsem na vrátnici, píchnu si příchod a utíkám na pracoviště. Co se ale neděje... U dveří stojí šéf s naštvaným výrazem a sotva mě spatří, zbrunátní ještě víc. Hned se do mě pustí, kde jsem tak dlouho, zda mám pádný důvod do práce přijít s takovým zpožděním a podobně. Nestihnu se pořádně ani nadechnout a vzhledem ke zkušební době na nové pozici dostávám okamžitou výpověď.

"To je konec," pomyslím si a totálně bez energie opouštím teď již minulé pracoviště. Jako ve snách dojdu až k domu. Kdosi zdraví, bezmyšlenkovitě odpovídám na pozdrav a odemykám dveře. Těším se jen na jediné - až se se vším svěřím jedinému člověku, který mi teď může být nablízku - svému příteli. Volám na celý byt, ale nikdo se neozývá. Dojdu až do kuchyně a tam na stole leží prostý vzkaz: "Opouštím tě, mám někoho jiného." Myslím si, že už snad ani nemůže být větší rána, padám do postele a vyčerpáním ubrečená usínám. Zdají se mi však spíš noční můry, a tak se zmatená probouzím asi po dvou hodinách spánku v ještě horším stavu. Pořád přemýšlím, co jsem mohla udělat tak zlého, že se mi to teď takhle vrací, ale nemůžu na nic přijít.

Dostávám se z toho tak aspoň měsíc, občas mě přijdou navštívit rodiče, mamka něco uvaří, ale já nic moc nesním. Jednoho dne se ve mně něco zlomí. Začnu si hledat práci, zase se na svět dívám mnohem veselejšíma očima. Ale brzy mě to přejde, začíná mi být špatně a uvědomuji si, že ani "šťastné dny" nějaký čas nepřišly. S hrůzou si jdu do drogerie koupit těhotenský test a ten bohužel potvrzuje mé nejčernější obavy - jsem těhotná...