Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Crr, crr, crr. Zase ten odporný zvuk mého nejvíce neoblíbeného budíku, který stojí už asi 2 roky na rozvrzané plastové poličce v bytě, kam jezdím jednou za čas navštěvovat moji mamku. Zvuk, jenž tak nesnáším, mě upozorňuje velmi drastickým způsobem na to, že bych měla vstávat, jelikož je neděle, osm hodin.
Neohrabaně se vyprošťuji z mého milovaného pelíšku, kde mě uvěznil povlak, který by měl být na peřině, ale jak je vidět, nějak se mu zalíbilo zamotat se mi do nohou.
Hurá! Konečně jsem vyhrála bitvu s povlakem na peřinu. Teď už dostatečně probraná dojdu na WC, kde také strávím nějakou dobu, protože je tam se mnou můj oblíbený časopísek. Poté navštívím zatím jen letmo koupelnu.
Po příchodu do kuchyně zjišťuji, že máma není ještě vzhůru. Jůůů... To mě napadlo, že by nebylo špatné mámu překvapit pěknou nedělní snídaní. A tak se pustím do práce. Ale má to háček. Jako každá maminka, tak i ta moje na sebe nenechá dlouho čekat. Už je to takový zákon schválnosti...
KŘUP! Mé ranní zamyšlení probere skořápka z vajíčka, kterou sem nějak přehlédla při přípravě anglického pokrmu zvaného HEMENEX. Naštěstí byla jediná, protože mamka žádnou nepotkala. Proto jsem spokojená odešla, stále ještě ve spacím kompletu, do pokoje, kde jsem se chtěla učit. Mé učení netrvalo dlouho. Maminka přišla s prosbou o pomoc s obědem. Vůbec se mi nechtělo, ale přece neodmítnu moji milovanou maminku.
Au! Nemohla jsem dostat za úkol nic jiného než škrábání brambor, u kterého se vždy říznu. Po škrábání brambor přijde na řadu chystání stolu. To jsem zvládla bez sebemenší chybičky. Po obědě mě opět čeká velmi oblíbená práce, a tou je mytí nádobí. Jelikož hodiny ukazují 12:30, přichází na řadu balení si věcí na cestu, převléknutí se ze spacího kompletu do cestovního a velmi náročná návštěva koupelny. Cák! "To snad není možné," rozčiluji se. Mé nové, červené cestovní tričko je od zubní pasty. Nezbývá mi tedy nic jiného než se jít převléknout. Hledání náhradního trička mi zabere dobrou čtvrthodinu a dva zlámané nehty. Konečně! Už zase stojím v koupelně před zrcadle. Je trochu nakřivo a hlavně zacákané. To už mě ale nijak nepřekvapuje, a tak pokračuji v předchozí činnosti - malování obličeje na "ksicht". Kupodivu mi to trvá velmi malou chvíli, poněvadž za mnou přešlapuje mamka, jež se chce také před mým odjezdem upravit, aby na nádraží vypadala dobře.
Skřípění brzd vlaků mi připomene, že bych si měla připravit všechny své nervy na dvou a půl hodinovou cestu z Kolína do Třebíče. Po dlouhém a srdceryvném loučení s mamkou nasedám do malého, velmi neútulného kupé rychlíku jedoucího ve směru na Jihlavu. Á...Jihlava! Moje nejneoblíbenější stanice na trase Kolín - Třebíč.
Bum-Bum! Bum-Bum! Tak nějak asi bije moje srdce po dlouhém sprintu, který předchází nástupu do osobního vlaku jedoucího na Třebíč. Ještě nějaké to ohlédnutí se po okolí Jihlavy a náš vláček už uhání směr Třebíč. Tato velmi strastiplná cesta, plná zvláštních individuí, končí ve 20 hodin a asi 32 minut středoevropského času, a to ve chvíli, kdy nasedám do autíčka, které mě dopraví přímo před dům, v němž pobývám přes týden a odkud jezdím do nedaleké školy.
Haf! Haf! Haf! Takto mě vítají moji čtyřnozí miláčci, které míjím na dvoře. Uf! Ty schody, co vedou k mému pokoji, mě stojí další vyčerpané síly tohoto dne, ale pozor, já už po dnešní cestě vlakem žádné nemám. Po vybalení věcí přijde na řadu pozdně-večerní příprava do školy, kterou mám zvládnutou za pět minut. A poté už se čvachtám v horké noční koupeli, z níž se mi jen těžce vylézá při pomyšleni, že si půjdu lehnout do postele a až se probudím, bude pondělní školní ráno.