Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Stalo se to docela dávno, ale tento den mi utkvěl v paměti jako nějaká noční můra. Je to den s nehezkou vzpomínkou asi až do smrti. I dnes, když si na něj vzpomenu, cítím zvláštní pocit. Cítím, jak se mi svírá srdce, mráz běhá po zádech a těžknou mi nohy i ruce.
Začalo to opravdu nevinně a zvláštně. Byl klidný a velice krásný den. Sluníčko nádherně hřálo a doslova vybízelo: Pojď si zaplavat... Nemusela jsem dlouho přemýšlet, když se ve sluchátku na druhém konci ozval milý a příjemný hlas mého chlapce: "Tak co? Jedeme k vodě?" "Že váháš," zněla má krátká odpověď. Domluveni jsme byli na jednu hodinu odpoledne.

Když před domem zastavilo auto, vyběhla jsem rychle ven a už bylo jasné, že mě nic a nikdo nepřesvědčí, abych od tohoto nápadu ustoupila. "Ahoj, jsem tu, můžeme jet." "To je moc fajn, můžeme vyrazit."

Cestou jsme si povídali, jak to bude krásné najít si místo jen pro nás dva, kde nás nikdo nebude rušit. O tom, jak daleko se pokusíme plavat, koho první plavání unaví a nevím, na co všechno ještě přišla řeč. Bylo to krásné snění, ale i v tomto plánování hezkých chvil u vody se Tomáš důkladně věnoval svému řízení.

"Hele? To auto za námi, snad nás nechce předjet," zeptala jsem se Tomáše. "Všímám si, ale nemá přece žádnou šanci, vždyť je před námi kamion." Byl to divný pocit vidět, jak se na sebe ta dvě auta řítí. "To je magor!" vyletělo prudce Tomášovi z úst. Při těchto slovech byl už také slyšet skřípot brzd šíleného řidiče za námi. Při prudkém brždění to ale i tak nezvládl a vrazil do našeho auta. Prudkým nárazem nás odhodil na bok protijedoucího kamionu.

Na mé věčné neuvazování to bylo ponaučení, s památkami na celý život. Prudkým nárazem a otřesem jsem se po chvíli probrala z tohoto šoku. Tomáš v autě ale nebyl...lekla jsem se ještě víc. "Co se stalo! Pomoc! Je tu někdo! Slyšíte mě!Pomoc! Tomáši! Tomáši, kde jsi!?" V tu chvíli jsem ho uviděla, lehce pokulhával a šel přímo k autu. Ihned jsem vykřikla. "Co se stalo? Kde jsi byl? Není ti nic?" "Ne, jsem v pořádku a co ty?" "Nemohu se odtud dostat, asi mám zlomenou nohu a šíleně mě bolí hlava." Cítila jsem, jak se mi zavírají oči únavou. "Ne! Nesmíš usnout, pokusím se sehnat pomoc! Má snaha zůstat při vědomí byla velmi malá. Poslední, na co si vzpomínám, bylo zastavení auta a vystoupení dvou lidí.

Na další si už nevzpomínám, protože jsem procitla až v nemocnici. Nade mnou stál mladý doktor a ptal se: "Jste v pořádku, nebolí vás už nic? Utrpěla jste silný otřes mozku a máte zlomeninu levé končetiny a pár jizev vám zůstane až do konce života."

Najednou se otevřeli dveře a v nich jsem spatřila Tomáše a své rodiče. Podle výrazu na tváři jsem poznala jejich radost. Začali mě objímat a byl vidět i záblesk slz v jejich očích. Byla jsem velmi šťastná, že už je všechno v pořádku. Od toho osudného dne se v autě uvazuji. Rodiče se rozloučili a odešli domů. Tomáš ještě se mnou zůstal, usedl vedle mě na postel a vše mi do detailu vylíčil, moji záchranu.