Ten den začal jako každý jiný všední den, ale přece byl jiný. Hned jak se ozval zvuk budíku, procitl jsem s dobrou náladou a slabým mravenčením v břiše při pomyšlení, co se asi dnes stane, měl jsem se totiž opět po nějaké době vidět s Věrou, mou nejlepší kamarádkou. Ve škole, kvůli blížícím se Vánočním prázdninám, vládla dobrá nálada. Ani dvě pětky, které přibily v mé žákovské knížce, nedokázaly nic změnit na mé skvělé náladě. Po škole jsem jel do města porozhlédnout se po něčem, v čem bych dal Věře dárek k narozeninám. Koupil jsem docela vhodnou krabičku a hned jel domů. V 16:30 mi měla začít nepovinná angličtina, a tak mi zbývalo přes jednu hodinu volného času. Nevěděl jsem co dělat. Stále jsem přemýšlel, jaké to dnes asi bude. "Nebude se se mnou nudit?" ptal jsem se sám sebe. "Proč by měla? Zatím nikdy nuda nebyla, vždy bylo o čem povídat nebo co dělat," odpovídal jsem si sám. Při pomyšlení na Věru jsem se chvěl jako v mrazu, ani úkoly mi nešly napsat. Čas se naplnil a já jel do školy na angličtinu. Hodina trvala hodinu a půl, ale mě uběhla mnohem rychleji. Ani si nevzpomínám, co učitelka říkala, celou dobu mi hlavou vrtala otázka, kam s Věrou půjdeme. Když jsme spolu byli naposledy, patnáct minut nám zabralo vymýšlení, kam bychom mohli jít. Po AJ jsem vyšel ze školy. Sraz byl domluven před hlavním vchodem, ale nikdo tam nebyl. Abychom se neminuli, zavolal jsem Věrce na mobil a zeptal se jí, kde je. Ona právě přijížděla na zastávku pár metrů od školní budovy. Mezi asi deseti cestujícími vystupujícími z tramvaje jsem Věru poznal ihned. Menší postava, středně dlouhé kaštanové vlasy a černý dámský kabát - to byla ona. S úsměvem jsme se přivítali a ihned si začali povídat o tom, co se stalo za dny, které jsme se neviděli. Po chvíli Věra navrhla zajít do čajovny. Já - nemaje lepší nápad - souhlasil. Čajovna byla ve druhém patře domu stojícího blízko hlavního náměstí. Vstoupil jsem dovnitř. Za dveřmi byla malá chodbička. Po pravé straně stály dveře do místnosti, kde majitel čajovny prodával čaje, sušené ovoce a mnoho dalšího, čeho jsem si, zaměstnán pohledem na Věru, nevšímal. Pověsili jsme si věci na věšák vedle zmíněných dveří a pokračovali do větší místnosti. Uprostřed seděla skupinka dam asi ve středních letech mezi sebou si povídajících. V rohu naproti chodbě sedělo u stolku asi šest lidí, kteří - jak jsme časem vypozorovali - si povídali anglicky. Na pravé straně byly dveře do dalšího pokoje plného lidí jen tak si povídajících nebo hrajících stolní hry. Vybrali jsme si útulný růžek místnosti vyvýšený asi o dva schůdky s několika malými i velkými polštářky pro větší pohodlí. Pohodlně jsme se usadili naproti sobě a opět se pustili do řeči. Za chvíli přišel asi čtyřicetiletý vousatý majitel silnější postavy. Dal nám menu, ve kterém bylo na výběr spousta čajů, sušeného ovoce nebo i zmrzlinových pohárů a dřevěného ptáčka, který - když zataháš za šňůrku - zaklepe zobáčkem na dřívko, na kterém je postavený. Požívá se k přivolání obsluhy-majitele. Obědvali jsme čaj. Než nám byl přinesen, rozhodli jsme se, že si zahrajeme nějakou stolní hru. Tak jsme hráli hru, povídali si, při tom popíjeli čaj a přikusovali sušený banán. Když nás hra přestala bavit, jen jsme si povídali. Ani už nevím přesně o čem všem, ale vždy se našlo nějaké zajímavé téma, někdy i vtipné, takže jsme se jak nasmáli, tak při vyprávění strašidelných historek a filmů nabáli. Myslím, že ani jeden se nenudil. Po dopití čaje si Věrka musela "odskočit". Když se vrátila, lehla si vedle mě do růžku, dál jsme si povídali a zobali společně strouhaný kokos, na který Věra dostala chuť. Za chvíli jsme byli oba kokosem doslova přecpáni a začali jsme vymýšlet, jak se ho "zbavit". Po několika vtipných, ale z morálního hlediska nereálných nápadů, jsem se já - jinak velmi stydlivý chlapec - osmělil a naši situaci s nadbytkem kokosu vysvětlil dámám stále si povídajícím uprostřed místnosti a poprosil je, aby nám kokos pomohli sníst. Pomohly rády, byli sympatické, takže jsme se společně i trochu zasmáli. Potom jsem se opět vrátil k Věrce, abychom pokračovali v rozhovoru. Bylo už vcelku pozdě, asi půl deváté večer. Ani mě ani Věře se ještě nechtělo odejít, ale čas byl neúprosný. Při odchodu nás zastavila jedna z dam obdarovaných naším kokosem a za naši "laskavost" nám darovala hlavičku bílého andělíčka na růžové stužce. Oba jsme jí děkovali a ostatním naposledy popřály krásné Vánoce. Teď musím citovat, co jedna z přítomných paní řekla: "Krásné Vánoce, hodně štěstí, zdraví i lásky, ale to vše už vlastně máte." Bylo to od ní krásné. Myslela si, že spolu chodíme, ale pravda to nebyla. Věra totiž měla svého kluka a náš vztah byl ryze kamarádský. Nevím, co se Věře mohlo honit hlavou, ale já byl tak trochu v rozpacích. Nicméně mě to potěšilo, snad i trochu zalichotilo. Problém byl, že andělíček byl jeden a my byli dva. Nejdříve jsme oba chtěli, aby visel někde nebo na něčem, co máme společného, ale na nic jsme nepřišli. "Nech si ho ty, ať si při pohledu na něj na mě taky někdy vzpomeneš, já si na tebe vzpomenu i bez něj," řekla Věra nakonec. Sice bych si na ni jistě vzpomněl i bez andělíčka a ne jednou, ale přece jsem si ho nechal. Teď, když to píšu, visí u mě v pokoji a každé ráno, když vstávám, můj pohled padne na něj a já si vzpomenu na Věru. Takže na ni myslím každý den minimálně dvakrát, když jdu spát a když vstávám. Minulou večeři jsem platil já, a tak Věrka trvala na tom, že dnešek zaplatí ona. Nebylo mi to příjemné, obzvláště ve chvíli, kdy na mě utkvěl pohled majitele čajovny - ten byl skoro nesnesitelný. "Tak za tebe platí děvče, to si říkáš chlap!?" jako by mi ten pohled říkal. Ale měl jsem tak dobrou náladu a nechtělo se mi dohadovat. Opustili jsme čajovnu a zamířili na nádraží. V ulicích bylo málo lidí na to, že za dva týdny měly být Vánoce, opravdu nezvykle málo. "Jé, mně už jede tramvaj. Já už běžím. Měj se a zase někdy se uvidíme," řekla najednou Věra, když jsme došli na nádraží a chystala se rozeběhnout k tramvaji. "Kdy se zase uvidíme?" zeptal jsem se. "Do Vánoc určitě. Ještě ti musím dát dárek. Ahoj," dořekla Věra a utíkala na tramvaj. Já pokračoval k autobusovému nástupišti. "Nestihl jsem jí dát dárek k narozeninám," přemýšlel jsem nahlas. Vtom jsem za sebou uslyšel klapot běžících podpatků. Ze zvědavosti jsem se ohlédl. Uviděl jsem Věru, jak ke mně běží. Stál jsem jako opařený na místě a čekal až přiběhne. Jestli jsem v tu chvíli něco nečekal, tak to bylo ono. "Proč jsi neodjela?" zeptal jsem se ihned, jak mě mohla slyšet. "Tys to nestihla?" "Támhle stojí moje tramvaj," ukázala prstem na tramvaj, do které v poklidu nastupovalo pár lidí. "Řekla jsem si, že jedno 'ahoj' nestačí. A nemám ráda rychlé konce," řekla s krásným úsměvem. V tu chvíli jsem byl nevýslovně šťastný. Hlavně ten pocit, že si kvůli pár dalším chvilkám se mnou nechala ujet tramvaj, byl velmi milý. Co milý, krásný! Tak jsme spolu kráčeli k "mému" nástupišti, tam mi Věra řekla, že její taťka pracuje jako dispečer a je v budově, která stála hned za námi, že mu půjde říci, že domů přijde později, aby se o ni nebál a potom za mnou zase přiběhne. Tak odběhla. Mezitím co byla pryč, jsem si přečetl SMS od mého taťky. Vyplýval z ní průšvih, dávno jsem měl být doma. V každé jiné situaci bych si zprávu vzal k srdci, ale v té chvíli mi bylo jedno, kdy přijdu domů nebo jestli budu mít průšvih. To nejdůležitější pro mě bylo být co nejdéle s Věrou. Doufal jsem, že brzy dorazí, abych jí stihl dát dárek. V duchu jsem vymýšlel, co přesně řeknu, jak jí popřeji a co udělám. Zároveň jsem stále vyhlížel jestli nejede autobus nebo nejde Věra. Nevím za jak dlouho - to čekání mi připadalo věčné - autobus přijel, možná za pět, možná za patnáct minut, neměl jsem absolutně žádný pojem o čase. "Je tady, dnes už ji neuvidím. Konec večera, jedu domů," říkal jsem si, když se dveře autobusu otevřely rovnou přede mnou. Naposledy jsem se ohlédl po Věře. Nikde nebyla. Už se chystám nastoupit, když uslyším opět zvuk jejích podpatků. Stihla to. Polil mě studený pot štěstí. Rychle jsem sundal batoh ze zad a vyndal z něj krabičku a podal jí Věře s rychlým blahopřáním k narozeninám. Batoh jsem opět hodil na záda a třemi kroky jsem se zařadil do malého zástupu nastupujícího do vozidla. Jestli jsem před tím nečekal, že si nechá ujet tramvaj, tak nevím, co bych měl napsat o tom, co se v dalších chvílích stalo. To už jsem nečekal vůbec. "A pusu nedostanu?" zvolala za mnou ještě. Bez váhání jsem k Věrce přiskočil a co nejněžněji přitiskl své rty na její tvář. Dát jí pusu na pusu jsem se neodvažoval. Už opravdu naposledy jsme se rozloučili a já nastoupil do autobusu...
