Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

V hodině českého jazyka jsme dostali za úkol napsat vypravování. Měli jsme na výběr z několika témat, já si vybral Nejhorší den mého života.

Pro mě nejhorší den mého života není ani tak snad tím nejhorším, je to prostě den, na který když si vzpomenu, rozbuší se mi srdce a začnu mít nepopsatelný pocit lítosti a celkového smutku. V hlavě se mi točí tisíce myšlenek "Co kdyby?" anebo "Dalo by se tomu nějak zabránit?" Nikdy si ale na ty otázky neodpovím, ne jen proto, že to je stejně k ničemu, ale hlavně proto, že na to ani po těch třech letech nemám sílu...

Pamatuji si naprosto přesně, že byl zrovna začátek prázdnin, vlastně si pamatuji i přesné datum, avšak to není podstatné. V noci venku řádila docela silná bouřka, ale nějak jsem jí stejně nedovolil mě vyrušit ze spánku.
Ráno mi o půl sedmé zazvonil budík, ostatně jako každé jiné ráno, kdy jsem měl jít ke koním. I když tohle ráno bylo ve skutečnosti výjimečné minimálně tou bouřkou, která se neobtěžovala jen tak přestat a vlastně to bylo i poprvé, co jsem zažil bouřku takhle zrána.

Vstal jsem tedy z postele, šel se připravit a v sedm vyrazil na nádraží. Odtud jsem jel s kamarádkou autobusem na koně. Nahoru na ranč jsme se dostali nějak kolem osmé. Než jsme koně vypustili do toho sychravého počasí, trochu jsme se s nimi pozdravili. Já, tedy jako každé ráno na ranči, jsem zamířil do stáje, kde bydlel poník Berousek a dvouletý hřebeček Monty. Tyhle dva byli moji nejoblíbenější. Pomazlil jsem se s Berouskem a pustil ho na svobodu. Pak jsem přišel k Montymu, pohladil jej po čumáku, dal mu mrkev a povídal si s ním o tom, jak na tom bude asi za pár let. Z jeho pohledu se dalo vyčíst, že už to jsem nejspíš jen já, kdo ho zdržuje od mokrých pastvin pokrytých tajemnou mlhou tam venku. Takže jsem ho taky pustil...

Všichni koníci se po chvíli pásli, nebo spíš topili v ohradách, a nám začala každodenní rutina postarat se o jejich obydlí.
Bylo to zvláštní. Šel jsem si pro kolečko, pršelo. Když jsem na něj naházel špinavou slámu a vyjel s ním ven, už zase svítilo slunce. Celý den se to pořád takhle střídalo.

Dokončili jsme kydání a jelikož začala opět bouřka, šli jsme se schovat do maringotky. Tam jsme byli pár minut a povídali si, když vtom jsme zaslechli strašlivou ránu. Všichni jsme se lekli a na všech z nás bylo vidět, že se něčeho bojíme, že nás ta rána prostě vyděsila, ale za chvíli jsme se zase dali do řeči a dál si povídali.

Bylo asi kolem poledne, počasí se rozhodlo, že nám opět na chvíli ukáže sluníčko a my šli dát koníkům novou slámu do boxů.
Chodili jsme normálně kolem ohrady s kolečky plnými slámy, koníci vypadali, že jsou spokojení a my vlastně byli taky. Práci jsme dodělali a rozhodli se využít slunečného počasí k procházce kolem ranče. Ta byla strašně fajn, asi nejlepší a vlastně poslední pěkná část toho dne, pro někoho týdne, pro někoho měsíce...

Vrátili jsme se na ranč a kamarádka se šla podívat na koně, jak si vedou. My ostatní čekali u vchodu do ohrady. Vedli jsme nějaký rozhovor, když tu nás vyrušila kamarádka, že s Montym něco je, že se nehýbe a že leží v blátě dole v ohradě! Všichni jsme najednou ztichli a běželi se za ním podívat, já si nějak nepřipouštěl, že tam leží a že sám už nevstane, nějak jsem prostě myslel, že jen spí.
Když jsme k němu doběhli, bylo to už jasné. Do Montyho udeřil blesk, blesk, jehož odezva nás vyděsila před pár hodinami v maringotce! Opět začalo pršet. Začalo pršet nejen z mraků, které nám od rána nedaly pokoj, ale také z našich tváří. Klečeli jsme vedle Montyho a naposledy se s ním loučili...

Další den jsme tam přijeli všichni, udělali mu křížek s podkovou i jeho fotkou a naposledy uctili jeho památku. Teď Monty běhá někde po nebeských pastvinách s volností a jistotou, že jsme na něho nezapomněli a že jeho místo v našich srdcích má už navždy.