Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zdravím. Jmenuji se Klára. Nejspíš mě neznáte, ale chtěla bych vám napsat jeden příběh. Můj příběh. Ten příběh je zároveň i jednou mojí vzpomínkou, kterou si budu pamatovat napořád...

Už dřív, když mi bylo osm let, jsem měla jedno přání. Štěstí. Chtěla jsem úspěch, radost, zdraví a celkově skvělý život. Jenže o to já mohla jen usilovat... Moji rodiče totiž byli oba nemocní. Maminka měla rakovinu a tatínek už byl staráním se o celou domácnost vyčerpaný. Proto jsem mu už v tak malém věku musela se vším pomáhat. Jednou však byl nucen již poprosit moji babičku, aby to pro jednou vzala za nás, protože jsme s tatínkem měli v plánu vyrazit do města něco zařídit. Bylo to celkem daleko, proto ta babička.

Ve městě otec vyřizoval něco ohledně domu a já jen poslušně chodila s ním. Držel mě vždy za ruku, když jsme šli přes město. Jakmile jsme ale procházeli kolem jedné chovatelské stanice pro psy, nevěřila jsem svým očím. Už tím oknem, které tam bylo, jsem se na první pohled zamilovala do jednoho štěňátka. Takový malý, rozkošný a roztomilý černý labrador to byl. Opravdu ještě maličký. Zatáhla jsem tatínka za ruku. "Hele tati, dívej," ukázala jsem na to štěně.
Tatík se podíval na mě a pak tam. Pousmál se. "Ten je krásný, Klárko," začal. "Ale přece tu nejsme proto, abychom koukali na pejska."
"Tak mi ho kup," vykřikla jsem radostně.
"Až jindy," odpověděl a táhl mě zase dál. Celkem jsem zesmutněla, protože u tatínka slova 'až jindy' znamenají definitivní NE.
I cestou domů autem moje nálada nebyla nejlepší. A i přesto tatínek mlčel.

Doma bylo vše uklizené a čistější než jindy. Bábinka si seděla v houpacím křesle v obýváku a četla si knížku.
"Tak už jste doma?" ozvala se.
"Ano," odpověděla jsem a šla do pokoje.
Tatík nemluvil, byl zamyšlený.

Pomáháním doma mi čas ubíhal rychle. Babička za námi už tolik nejezdila a my jsme s tatínkem na vše byli sami. Když jsme měli částečně hotovo, hráli jsme hru Hádej, hádej, hádači. Moc mě to bavilo a tatínka taky. Ale najednou, zrovna v tom nejlepším, začal zvonit telefon. Tatínek běžel do obýváku. Pak se vrátil a v očích slzy.
"Co se stalo?" zeptala jsem se překvapeně.
Objal mě a se slzami stékajících po jeho tvářích mi smutně tichým hlasem zašeptal do ucha: "Je mi to moc líto, Klárko, ale maminka už se nevyléčí. Umřela."
V tu chvíli se mi zhroutil svět. Doslova, úplně.

Několik dní jsme drželi smutek a moje narozeniny se pomalu blížily. Pořád jsem byla smutná, ale čas rány hojil naštěstí dobře.

Den mých narozenin probíhal jako obvykle. Tatínek jel do města a já dlouho spala. Vrátil se až pozdě večer.
"Konečně!" objala jsem ho ve dveřích.
V rukou držel košík. Dřepl si ke mně a řekl: "Všechno nejlepší," usmál se a dal košík na zem. "To máš za to, jak jsi mi pomáhala!"
Otevřela jsem košík a vykouklo na mě štěně. Bylo to přesně to samé, které jsem tátovi ukazovala tehdy ve městě.
Byl to ten nejkrásnější dárek, který jsem kdy od někoho dostala, a tak jsem štěně pojmenovala Dáreček.