Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• vypravování končící uvedeným souvětím: ...facka ho ještě pálila na tváři, ale nemohl se ubránit úsměvu.
• jedno ze zadání pro maturitu 2011

Ach, můj bože, je to tu. Dnes se vdávám. Ani nevím, jestli to chci udělat. Mám strašné pochybnosti. Ale proč? Vždyť znám Petra už pět let a jsem s ním šťastná, chtěla jsem se vdávat, tak se také vdám a nebudu přemýšlet nad tím zatraceným spojením "co když..."

Než se stačím vzpamatovat z rozjímání, kráčím uličkou po červeném koberci. Petra vidím před sebou. Ano, jsem si více než jistá, že s ním chci strávit zbytek svého života.
Po našem "ANO" nás čeká vydatná hostina.
Oběd probíhá skvěle. Tatínek přednese svůj proslov pro nás novomanžele, pláču jako želva.
Následuje večerní oslava, ta se mi líbí nejvíce. Všichni se dobře bavíme. Tančíme v doprovodu živé muziky, smějeme se, konverzujeme. Skvělá nálada ovládla všechny. Dokonce i ty největší mrzouty.

Náhle přiběhne kamarádka se zděšeným pohledem na tváři. V ruce drží můj mobilní telefon. Nemohu tomu uvěřit. Dvacet zmeškaných hovorů. Co se mohlo stát? Zavolám zpět neznámému číslu.
"Aleno, jsi to ty?"
"Ano, tady Alena. Kdo volá?"
"Potřebuji, abys vyšla ven na zahradu. Je to nutné. Musím s tebou mluvit!"
Položil to. Proboha, kdo to byl? Nenapadá mě absolutně nikdo, všichni moji známí jsou přeci na večírku.
Má zvědavost mi ale samozřejmě nedovolí, abych to nechala jen tak být. Vydám se tedy na zahradu - sama. Opravdu báječný nápad, říkám si. Nikde nikdo není, slyším pouze hudbu a smích z domu.

Najednou nic nevidím. Co se děje! V tu chvíli mi hlavou proběhne spousta myšlenek: Zemřela jsem? Probouzím se z kómatu? Nebo jsem snad slepá?
Poté mi něco v té mé hlavičce cvakne: "Proboha, mě snad někdo unáší!"
Opravdu, cítím na sobě něčí ruce. Navíc mě někam vede. To snad ne, v můj svatební den? Propadám panice, chce se mi plakat a křičet zároveň. Co jen budu dělat? Už vím, budu bojovat! Já se jen tak nevzdám!
Snažím se únosci vymanit ze sevření. Sakra, nejde to, je moc silný. Nic nevidím, dal přese mě nějaký pytel! Strachem nemůžu ani křičet. Neříkám, že jsem to nezkoušela, ale nepovedlo se.
Náhle si vzpomenu na chvat, co jsem se naučila tento týden před televizí. Jak to jen bylo? Ach, už vím. Trhni současně zkříženýma rukama dolů a pánví dozadu. Mám štěstí, že mě únosce drží ve stejné pozici jako hrdinku z filmu.
"Teď, nebo nikdy!" Aplikuji chvat. Aha, povedl se! Únosce spadl na zem. Rychle si sundám pytel z hlavy. Vidím před sebou jen mužský stín. Mám takový vztek, že ho ještě dorazím fackou na tvář.
Únosce zaskučí: "Co blbneš, Ali? Málem jsi mě zabila!"
"Cože, Marku? To jsi ty? Co to má znamenat! Proč jsi to udělal?"
"Proč asi? Dodržuji tradici. Svědek unese nevěstu, aby ji ženich mohl zase najít. Myslel jsem, že ti to dojde a ne že mě málem zabiješ. Když už jsme u toho, kde jsi se tohle naučila?"
Začnu se neovladatelně smát. Marek na mě ale pořád kouká, zdá se, že je pořádně naštvaný. Přistoupím k němu a pohladím ho po červené tváři. "Promiň Marku..."
Facka ho ještě pálila na tváři, ale nemohl se ubránit úsměvu.