Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Hurá, je to tady! Konečně jsem se dočkala! Už od rána nevím kam dřív skočit, zbývá pár hodin do odletu a já nemám ještě všechno zabalené. POMOC! A k tomu všemu ještě nepřijel Lukáš...

"Kde kruci zase je, jestli to nestihneme, tak ho vlastnoručně uškrtím!"
Vtom zaslechnu auto.
"No konečně! Kde jsi byl tak dlouho?"
Lukáš odvětí s klidným hlasem: "Já za to nemůžu, že jsem uvízl v koloně."
"Aha, tak promiň zlato, ale mohl jsi mi zavolat, měla jsem strach! Už dobalím jen pár maličkostí a můžeme vyrazit na letiště."
"OK, já to tedy půjdu odnosit všechno do auta..."

Tak snad máme všechno a na nic jsme nezapomněli, můžeme vyrazit na cestu, Egypt čeká!

Poprvé jsem letěla letadlem, trochu jsem byla nejistá, přiznám se, ale nebylo to vůbec tak hrozné, jak jsem si představovala. Lukáš usnul hned, jak jsme vzlétli a já si mezitím četla knihu, co jsem od něj dostala k narozeninám.
"Tak a jsme na místě. Vážení cestující odeberte se prosím k východu."
Po tomto sdělení, mimochodem od velmi atraktivních letušek, se cestující opravdu odebrali k východu z letadla.
V letištní hale už na nás zběsile mávali Lukášovi přátelé. Tomáš s Lídou, jak jsem se vzápětí dozvěděla, byli v Egyptě už o týden dříve než my. Po přivítání jsme si dali v restauraci nedaleko letiště kávu, abychom alespoň trochu načerpali novu energii po tak dlouhé a vyčerpávající cestě.
"Tady budeme bývat, zlato, to je náš hotel," sdělil mi Lukáš a my se odebrali na recepci, kde jsme obdrželi klíče od našeho apartmá a stručné informace o pobytu. Jen co jsem otevřela dveře do pokoje, myslela jsem, že se mi to snad jen zdá. Lukáš totiž objednal apartmán s výhledem přímo na moře.
"To budou překrásné líbánky," pomyslela jsem si, ale to jsem ještě netušila, co se přihodí...

První týden našeho pobytu jsme strávili spolu s druhým párem, jezdili na výlety po historických a přírodních památkách země a musím říci, že jsme toho viděli opravdu, ale opravdu mnoho. Ze všeho nejvíce mě však nadchly pyramidy v Gíze, to byl neskutečný zážitek. Jak to mohli ti Egypťané postavit, to je mi dodnes záhadou.
Zbytek líbánek jsme strávili poleháváním na krásně vyhřáté pláži, potápěním, popíjením těch strašně dobrých míchaných nápojů v hotelových barech a restauracích, nočními procházkami při západu slunce, nákupy suvenýrů a dárečků pro přátele a rodinu, romantickými večeřemi při svíčkách a v neposlední řadě též koupáním v hotelovém bazénu a v krásně průzračném moři.
Jenže co čert nechtěl! Předposlední den naší dovolené jsme se šli s Lukášem zchladit do moře a já jsem šlápla na mořského ježka a ošklivě si poranila nohu. Takovou bolest jsem snad ještě nezažila, ale díky pojištění, které nám cestovní kancelář zprostředkovala, mi bylo poskytnuto ošetření. Nejvíce mě však dostal Lukáš: "NEPLAČ NAD ROZLITÝM MLÉKEM! Kdyby sis vzala ty boty, jak nás upozorňovala recepční, tak se ti nic podobného nestalo!"
"To říká ten pravý, miláčku, hlavně že ty jsi ty boty neměl taky!"
"No jo, ale já na ježka nestoupl."
No nevím, co mě v tu chvíli bolelo víc, jestli zranění či chování Lukáše.

'Už je to přesně rok, co jsme se vzali a byli na líbánkách v Egyptě,' pomyslím si, když si zpětně prohlížím album s fotkami. Ale musím říci, že až na ten incident, co se nám stal, ta svatební cesta neměla opravdu chybu.