Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Moje nejlepší kamarádka a spolužačka Katrin dosáhla v srpnu plnoletého věku, a to se samozřejmě neobešlo bez pořádné oslavy. Vždyť osmnáct máme jen jednou za život, že? A na takovou událost by se mělo dlouho vzpomínat. A my na ni určitě nezapomeneme...

Oslava se konala pár kilometrů od města, kde já s Kate bydlíme. Ona je totiž dcerou neskutečně bohatých rodičů, a ti vlastní obrovskou vilu, kterou pronajímají na prázdniny. Toto místo se nám zdálo nejlepší pro oslavení osmnáctin. No řekněte sami: velikánská zahrada s bazénem, luxusní vila jen pro nás... Prostě paráda. Katrininy rodiče nic nenamítali a tak jsme mohli začít s přípravami. Obvolaly jsme všechny známé, nakoupily jídlo a pití, zkrátka jsme všechno zařídily. Pěkně se nám to bez komplikací dařilo až do chvíle, kdy se Katrininy rodiče rozhodli, že si v ten samý den vezmou dovolenou a udělají si menší výlet. Nejen že jsme s sebou musely vzít Katrinina brášku Davida i se psem Aladinem, ale ještě ke všemu jsme tak trošku počítaly s tím, že nás Georgovi odvezou autem se všemi věcmi až na místo. Ani jedna nemáme řidičák, autobus zastavuje přibližně půl kilometru od vily a vlakové nádraží je odsud vzdálené asi 250 metrů. Teď nemáme odvoz, a navíc nám na krk přišili osmiletého kluka a psa, který velikostí připomíná spíše ledního medvěda. No jo, ale co se dalo dělat... Musely jsme se s tím smířit... Zvolily jsme tedy menší zlo a rozhodly jsme se jet vlakem.
Tak jsme se tedy vypravily. Na nádraží jsme vyšly raději o hodinu dřív, aby nám to náhodou neujelo. Kate vytáhla z batohu flašku Fernetu a říká: "No tak když už je mi těch osmnáct..." Já jsem nic nenamítala: "Alespoň se dostaneme do nálady." Odpověděla jsme s úsměvem. Dlouhé čekání se nám tak alespoň trošičku zkrátilo. Vlak už konečně přijel, já s Kate jsme měly už trošičku popito a nastoupily jsme místo do vagónu do lokomotivy. Tam zrovna, jako na "potvoru", seděl celkem pěkný strojvůdce - nebo jak se jim říká - a začal se strašlivě smát: "Slečny, s tím pitím byste to neměly tak přehánět." No asi vám nemusím vykládat, jak jsme si připadaly trapně. Musely jsme být červené až...no...víte kde... Vysoukaly jsme ze sebe jen nějaké: "Aha, pardon." Obrátily jsme se na podpatku a utíkaly ven. Tam na nás čekal David, pobaveně se na nás díval a pak se zeptal: "No tak půjdeme?" Konečně jsme nasedli a jeli.
Cestu jsme přežili ve zdraví, až na to, že Aladin udělal ve vlaku loužičku. Ale toho si naštěstí nikdo nemohl všimnout, protože ve vagónu jsme seděli sami. Vlak se zastavil a my šli těch 250 metrů a vešli jsme dovnitř. Ve vile jsem nebyla poprvé, ale stejně jsem zvolala úžasem: "Parááda!" Točité schody, velikánská vstupní hala, tři patra... Jako zámek z pohádky... Georgovi tu také mají po celém spodním patře rozmístěné reprobedny, právě na takové večírky a oslavy... Hned jsem pustila hudbu a pořádně jsem to "osolila". Řekly jsme si, že než všichni dorazí, upečeme dort. Původně měl být třípatrový, promazaný polevou a posypaný kokosem, ale alkohol vzal za své a dort byl spíše na podlaze než na talíři. Ale z toho jsme si hlavu nedělaly. Zazvonil zvonek a už se začali všichni sbíhat. První hodinu jsme s Kate nedělaly nic jiného, než otevíraly dveře. Dopadlo to tak, že si každý vzal s sebou dva nebo tři kamarády a z předpokládaných třiceti lidí se tu objevilo alespoň osmdesát. A dokážete si představit, co je to za "zvěřinec". To jsme opravdu nečekaly. Svět se nějak dozvěděl o Katrinině malé oslavě a nám se to začalo vymykat. "Amy!!!" křičí na mě Kate přes dav lidí. "Co teď? Tady už skončila veškerá legrace. Vždyť nám ten barák zboří!!!" "Já nevím, ale v takovém hluku na nic nepřijdeme. Půjdeme nahoru do patra a něco vymyslíme." Vyběhneme schody po dvou. Zavřeme se v pokoji, hudba už není slyšet. A v tom... Někdo zavolá do hrobového ticha: "Amy, Kate!" zní to až strašidelně. Zastavíme se a ani nedutáme. Za chvíli znovu: "Amy, Kate!" Ani jedna z nás netuší, co se to děje. Mně z toho běhá mráz po zádech. Katrin mě vyděšeně chytne za ruku: "Amy, co je to? Nahoru přece nikdo nešel..." "Ne, nešel," odpovím jí. "Jde to odtamtud," ukážu prstem na skříň. Pomaličku se k ní tedy blížíme. Už už natahuji ruku, abych ji otevřela, když najednou... Dveře skříně se rozletí a z ní vyskočí David, na kterého jsme v tom shonu úplně zapomněly. "To jsem vás vylekal..." směje se nám a vypadá opravdu pobaveně. "Davide nech toho!!! My máme úplně jiné starosti," rozkřičí se ne něj Kate. Ale mně právě díky němu napadl skvělý nápad. "Kate, dole jsou všichni na mol. Když je vystrašíme, utečou!" Jí to také připadalo jako dobrý nápad. Dala jsem přes ni bílé prostěradlo, do ruky svíčku. "Snad to vyjde..." Vypnu hudbu a začnu blikat se světlem. Kate se ve svém převleku vyřítí na schody a vydává při tom divné zvuky, kterých bych se snad bála i já.
Stalo se to, co jsme očekávaly. Všichni začali jeden přes druhého křičet: "Strašidlo, strašidlo...!!!" A běželi pryč ze dveří. Všichni utekli a mně s Kate spadl kámen ze srdce. Byly jsme rády, že nemusíme hasit oheň a řešit jiné pohromy. Rozhodly jsme se, že příště narozeniny oslavíme jen s nejlepšími přáteli a zdraví si nebudeme kazit alkoholem, ale maximálně ultrafialovým zářením ze sluníčka.