Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Bylo slunečné ráno a já se probouzela z tvrdého spánku. Otevřu oči, spatřím okno, za kterým se rozprostírá krajina a z ní se na mě usmívá slunce rozpálené jako ohnivá koule. Jeho paprsky se dotknou mé tváře a já se lehce pousměji. Bohužel můj úsměv na tváří zmizí poté, co jsem zezdola zaslechla volající hlas tety Magdy.
"Snídaně, vstávat!" Vstala jsem, oblékla se a sešla schody do jídelny. Tam už na mě čekaly jiné děti. Ano, uhodli jste, jsem v dětském domově. Přišla jsem sem nedávno. Nejsou to ani 3 měsíce. Nikdy jsem se ale nedozvěděla, proč mě rodiče do dětského domova vůbec dali. Já si ovšem myslím, že se chtěli rozvést a nikdo si mě nechtěl vzít do péče. Ostatní děti se se mnou zatím moc nebaví, ale mě to nevadí. Vždycky jsem byla spíše introvert.
Je sobota a jako vždy jedeme na výlet. Tentokrát navštívíme hrad Křivoklát. Všichni se už moc těší. Sbalíme potřebné věci a vyrážíme autobusem. Tam sedím jak jinak než sama.
Po příjezdu na hrad jsme se všichni seskupili a odebrali ke vstupní bráně. Najednou se mi rozbuší srdce při pohledu na šťastnou, smějící se rodinu, která si užívá svůj "rodinný výlet." Vyhrknou mi do očí slzy, které chvílemi připomínají potůčky vody. V hlavě se mi míhají vzpomínky, kdy jsem já, čtrnáctiletá Klára, byla u svojí rodiny. Vzpomínám, jak jsme jezdili na výlety a byli šťastní. To už je ale dávno pryč. Rychle se vzpamatuji, vracím se zpět do reality a řadím se do skupiny. Celou dobu prohlídky však nemyslím na nic jiného než na svoje dětství a v duchu se sama sebe ptám: "Proč zrovna já? Proč zrovna já musím být v době, kdy nejvíce potřebuji svoje rodiče, v dětském domově?" Zdálo se mi, že se čím dál víc uzavírám do sebe. Jako bych měla své druhé já, které chce, abych se s nikým nekamarádila a mé opravdové "JÁ" proti tomu nic nezmůže. Z mého přemýšlení mě vyruší dívka jménem Majda, která do mě omylem vrazila. Bydlí ve stejném patře dětského domova jako já.
"Promiň," omluvila se vstřícně.
"To nic," odpovím jí.
Majda, jak se zdá, nechce s naším malým rozhovorem přestat, a tak se optá znovu.
"Nechceš zajít na zmrzlinu?" Jelikož jsme měli chvíli rozchod, přijala jsem to jako dobrý nápad. "Ráda," odpověděla jsem a šly jsme tedy na zmrzlinu. Každá jsme si dala svoji nejoblíbenější. Já čokoládovou a Majda jahodovou. Začaly jsme si povídat o naší minulosti, koníčcích a dalších věcech. Zjistila jsem, že je Majda fajn holka a že toho máme mnoho společného. Jak jsme povídaly a povídaly, čas rychle utíkal a my se odebraly opět k autobusu. Tentokrát už jsme v autobuse neseděla sama, ale s Majdou.
Z výletu na hrad jsem si sice neodnesla poznatky o krásném hradu, ale něco mnohem důležitějšího. Přátelství. Stále je ale něco, co mě bude vždycky mrzet a tlačit v mém srdci jako řasa v oku, která čeká, až ji někdo vyndá. Bolest a špatné vzpomínky vymazat nemůžeme, a tak se budu snažit, aby mi zůstávaly už jen ty dobré vzpomínky.