Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Každý rok s partou známých někam vyrážíme. Ani letošní vánoční prázdniny se nestaly výjimkou. Vše jsme pečlivě naplánovali a jako malé děti se těšili na den odjezdu do Beskyd.
Až konečně nadešel ten dlouho očekávaný den. Sbalili jsme lyžařskou výbavu, naskládali se do auta a mohli vyrazit. Cesta s přáteli nesmírně rychle ubíhala, akorát počasí nám vůbec nepřálo. Sněhová vánice, závěje, hustá mlha a v celé republice kalamita. Chvíli po poledni jsme živí a zdraví dorazili na místo. "To je nádhera," vykřikla nadšeně kamarádka, hned jak vystoupila z vozu do pohádkově zasněžené krajiny. Všichni jsme s ní plně souhlasili a vydali se k naší chatě. Ta byla přímo fantastická. Něco takového jsme nečekali. Nadšeni a plni elánu jsme začali okamžitě prozkoumávat okolí, představovali jsme si a plánovali, jak naložit s týdnem, který tu strávíme. To jsme se ještě domnívali, že tu prožijeme nezapomenutelné zážitky. No vlastně zažili, ale rozhodně ne podle našich představ!
Ten den večer jsme se jen tak povalovali na chatě a dávali do pořádku svá těla po odpoledním vyčerpávajícím výletě. Když v tom někdo hlasitě zabušil na okno. Já i ostatní jsme strnuli hrůzou a vyčkávali, co bude dál. A znovu! Buch, buch! "Tak půjde někdo otevřít," napadlo mou pohotovou kamarádku. Ale kdo? Když se ani po chvíli nikdo z nás nerozhoupal, vyskočila kamarádka z postele a už stála u okna. "Ahoj," ozval se mužský nebo spíš chlapecký hlas. Kamarádka nechápavě zvedla obočí a pohlédla na mě. Moje zvědavost předčila můj strach a během okamžiku jsme z okna vykukovaly dvě. Zíraly jsme na toho "neznámého" a vůbec netušily, co tu v 11 hodin v noci pohledává. Vysvětlení se nám dostalo, až jsme s kamarádkou obě navlečené vylezly z okna ven před chatu. Z neznámého se vyklubal číšník z tamní restaurace, který nám odpoledne pomáhal s našimi zavazadly. "To je všechno hezké, ale co nám vlastně chceš?!" zeptala jsem se narovinu. "Chtěl jsme vás pozvat na něco k nám do restauračky...," odpověděl a začal přemlouvat. "Ani náhodou," zamítla jsem nápad. "I když je to odsud asi jenom 60 metrů, toho člověka ani trošku neznáme a nebudeme přece riskovat," rozmlouvala jsem marně kamarádce, která se tvářila dost nadšeně a snad by s ním šla i sama. To jsem však nemohla dopustit, a tak jsem nakonec pod určitou podmínkou svolila. Dnes vím, že to byla obrovská chyba.
Pomalu, ale jistě jsme se přibližovali k restauraci. "Dámy, musíme jít zadním vchodem, přední bývá v noci zamčený," poučil nás číšník Michal. Kamarádka odmítla jít k zadním dveřím po odhrnuté cestě a radši se vydala "zkratkou". Pohled na ni, brodící se asi metrovým sněhem mě rozesmál. Až do té chvíle: "Au! Pomóc! To bolí!" A náhle se všude rozlehlo hrobové ticho. Já zpanikařila a rozběhla se k ní. "Stůj, nebo tam spadneš taky!" zařval Michal. "Kam? Co je sní? Kam spadla? Kde je?" zahrnula jsem ho v panice tisíce otázkami. "Uklidni se nejdřív a pojď mi honem pomoct vytáhnout je ven," rozkázal mi a vysvětlil, že se nejspíš zřítila do sklepa. "Jsi tam? Slyšíš nás?" volali jsme do hlubokého temného sklepa na kamarádku a netrpělivě vyčkávali, zda se ozve. "Jo, ale úplně všechno mě strašně bolí! Dostaňte mě prosím rychle ven!" zaúpěla s brekem kamarádka. Konečně se mi trošku ulevilo! Je naživu!
Kamarádku jsme nakonec sami dva nezvládli vyprostit a museli jsme volat záchranáře. Ti kamarádku vysvobodili, ošetřili a odvezli i se mnou do nemocnice, kam se za 2 hodiny přiřítili její i moji vylekaní rodiče.
Nám se tak rozplynul sen o nezapomenutelných zážitcích a celý náš tak do detailu naplánovaný výlet během malé chvilky skončil. Hlavní však je, že kamarádka vyvázla jen se zlomenou nohou a pohmožděninami a nepřihodilo se nic vážnějšího. Na tyhle prázdniny hned tak nezapomeneme a snad už nás ani nikdy nic podobného nenapadne, aby se tahle situace nemusela znovu odehrát.