Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Prázdniny jsou čas, kdy si studenti konečně odpočinou od školy, učení, zkoušení i psaní testů, ale také doba, kdy si naopak učitelé oddechnou od studentů, jejich přihlouplých dotazů i opravování testů dlouho do noci, při kterém ještě musí luštit studentův nevzhledný škrabopis. Jednoduše, prázdniny jsou časem odpočinku, a proto je nejlépe strávíme tím, když alespoň na ty dva měsíce, které sice utečou jako voda, zahodíme učebnice někam hluboko do pracovního stolu a zapomeneme všechny (ne)potřebné informace, které jsme si dlouhé hodiny vtloukávali do hlavy, a mysl necháme volnou jen pro prázdninové zážitky, na které nikdo z nás jen tak nezapomene.

Nejlepší prázdninové zážitky mám z tábora. Tábor je úžasná věc, kterou lidé vymysleli proto, aby se rodiče mohli alespoň na pár týdnů zbavit svých drahých ratolestí a užít si konečně naplno prázdniny bez sourozeneckých hádek, všetečných otázek apod. Lidé to ale nevymysleli úplně dokonale, protože už od prvních dnů rodiče nemohou spát a musejí myslet jen na svou malou holčičku nebo chlapečka, co asi zrovna dělají, jestli si našli kamarády nebo zda jim tam dobře vaří. Rodiče se už nemohou dočkat dne, kdy jejich děti konečně přijedou a těší se na ně snad daleko více než samotné děti na své rodiče.

Na táboře zažijeme spoustu úžasných věcí - například lístečkové hry, noční buzení kvůli tomu, že se syn krále Kaspiana, princ Rilian, údajně zbláznil, ranní sbíraní lístečků nebo zachraňování táborníků, kteří měli noční hlídku a nechali se unést (mezi ně patří například i můj drahý bratr, ale upozorňuji, že po mně to nemá). S posledním jmenovaným souvisí i můj nezapomenutelný zážitek.

Jednou na naši skupinku zase vyšlo, že budeme mít noční hlídku. Nikdo z toho nebyl moc nadšený, protože noční hlídání mu ubere celé dvě hodiny drahocenného spánku, jenž pro pobyt na táboře je tak důležitý. Já, jelikož jsem byla nejstarší z našeho týmu, jsem si vybrala tu nejkrizovější hlídku ze všech, hlídku, které se snad všichni obávali. Se mnou chtěl hlídat jeden malý klučina a já jsem neměla nic proti.

Pomalu nastávala hodina, kdy jsem měla vylézt z teploučka svého spacáku, přestat snít o růžových ponících a jít si sednout do jídelny společně se dvěma společníky, s chlapcem z naší skupinky a s baterkou. Nejdřív jsem moc netušila, co budu celé ty dvě hodiny dělat, ale potom jsem se začetla do jedné knížky. Byla opravdu zajímavá, ale asi jsem ji měla nechat mému mladšímu živému společníkovi, jelikož to byla knížka s názvem "Kvak a Žbluňk se mají rádi", což je knížka z edice Moje první čtení. Mezitím si klučina začal číst takovou velkou bichli, kterou jen tak tak zvládl otevřít. Já jsem měla za půl hodiny přečteno, on byl pořád na první stránce a zápasil s prvními slovy této knihy. První řádky ho musely naplno vyčerpat, protože mě poprosil, zda by nemohl jít už spát. Já, jelikož mám laskavé srdce a bylo mi ho líto, jsem mu to dovolila. Byla to ale asi osudová chyba, neboť být jako jediná vzhůru z celého tábora uprostřed lesa, to zní jako dobrý námět pro horor. Naštěstí jsem to bez větších trvalých následků přežila a mohla jít vzbudit další hlídku. To byl taky celkem oříšek, jelikož - když je v celém stanu tma jako v pytli - jen stěží poznáte, koho máte vlastně vzbudit. Naštěstí i toto jsem úspěšně zvládla a mohla se zase vrátit do teploučkého spacáku a ke svému snu o růžových ponících.

Tohle byl nejspíše můj nejděsivější zážitek z tábora, a proto jsem si ho asi tak vštěpila do paměti. Všechno jsem ale s menšími obtížemi zvládla, a tak tento zážitek ještě posílil mého ducha. A kdyby se to snad někdy ještě opakovalo, jsem si jistá, že bych se tomu postavila čelem, zatnula zuby a vše by dobře dopadlo. Proto bych taky ráda poděkovala nejmenovanému chlapci, protože mi pomohl překonat strach, který děsí spoustu lidí...