Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je tomu už dlouho, co jsem ho viděl poprvé. Chodil na stejnou základní školu a do stejné třídy jako já. Nebyl ničím nápadný, v ničem nevynikal. A přece byl svým způsobem zvláštní. Bylo na něm něco divného, jiného.
Oblékal se stejně jako všichni ostatní. Každé pondělí měl nové, čisté a krásně vyžehlené tričko nebo košili. Barva trička nebyla nikdy smutná a nikdy neměl tričko zmuchlané nebo zašpiněné. Před podzimním chladem ho chránil svetr, který mu pletla jeho babička. Byl z tlusté vlny a pořádně hřál. Na přední části svetru svítily různé ornamenty a čtverečky v barvách duhy. Zbytek svetru byl modrý. Kalhoty nosil obyčejné bez nějakých nášivek nebo jiných výrazných věcí. Stejně jako trička i kalhoty měl v perfektním stavu, i když tehdejší módu většinou nezastupovaly. Jedinou zvláštností v jeho oblečení a obutí byly právě jeho boty. Zase vždy čisté a pravidelně ošetřované. Jenže to nebyly botasky jako u ostatních. Nosil klasické polobotky z hladké kůže hnědé barvy. Nakrémované a vyleštěné.
S nikým moc nemluvil, ale ne proto, že by se choval povýšeně. Spíš jako by neměl svůj den. V jeho případě by se dalo říci měsíc nebo rok. Sedával v těch nejzadnějších lavicích a pokud někdo seděl ve třídě sám, byl to on. Někdy jsem se při opisování látky z tabule otočil a jen nakrátko na něj pohlédl. V tu chvíli jsem byl rád, že nemusím sedět sám. Skoro mi ho přišlo líto.
Příští týden nepřišel do školy. Ani příští měsíc ve škole nebyl. Snad se odstěhovali a on teď chodí do úplně jiné třídy. Paní učitelka nám k tomu nic neřekla. Ani to nikomu moc nevadilo, že odešel. Zjistil jsem, že vlastně nevím, jak se jmenoval. Přišlo mi divné, že neznám jeho jméno, ale jestli se odstěhoval, tak mi to může být jedno. Po této úvaze jsem o tom přestal přemýšlet.
Jaké bylo naše překvapení, když jsme se po prázdninách vrátili do lavic a on přišel také. Už si nesedl úplně dozadu, přiblížil se víc k naší lavici. Dokonce neseděl sám. V lavici vedle něj se usadil jeden kluk, který sem chodil už od první třídy. Byl docela prima, ale žil v jiném světě věčně zahrabaný v encyklopediích a naučné literatuře.
Nevím čím to, ale už mi nepřipadal můj starý známý s polobotkami tak zvláštní jako dřív. Pořád si česal své tmavěhnědé vlasy na pěšinku, pořád nosil svetr od babičky. Ale jako bych ho víc znal. Stále měl hnědé oči, mírně odstávající uši a když se usmál, což nebylo časté, vykoukly jeho zuby s částečně uraženým spodním řezákem. Postavou se řeckému atletovi nepodobal. Alespoň co se štíhlosti týče, jinak byl na svůj věk dost vysoký.
Tím, že byl zvláštní, výčet jeho vlastností nebo charakteristik končil. Nikdo ho nikdy neviděl hrát si a nikdo s ním nemluvil tak dlouho, aby se o něm něco dozvěděl. Málokdo ho kdy viděl venku, a to jen na cestách do školy a do obchodu. Rozhodně byl zamlklý a málokdy odpovídal na otázky, které kladla paní učitelka třídě. Snad jen, když nikdo nevěděl, tak chvíli počkal a poté danou otázku zodpověděl. Jinak toho ve škole mnoho neudělal.
Dalším překvapením pro mě byl jeho přechod na stejné gymnázium, kde já jsem byl již od šesté třídy. Na konci kvarty se naše třída rozdělila a přišli do ní noví studenti. Mezi nimi byl i on. Ale hodně se změnil. Už nepřevyšoval studenty svým vzrůstem, ale malý nebyl. Nečesal si pěšinku a vlasy si nechal narůst trošku delší. Začaly mu růst vousy, ale pokrývaly mu tvář jen řídce. Jakékoli náznaky tloušťky se ztratily a dokonce přibyly i svaly. Stal se komunikativnějším, nebo se mi to alespoň zdálo. A přestal dělat domácí úkoly.
A tehdy jsem zjistil, kdo to je. Už jsem věděl, proč se mi zdá, že ho znám. Byl jsem to vlastně já, jenže jen tehdy, když se mi nechtělo nebo jsem se na něco vykašlal. Tělesně jsem to já nebyl. On ve skutečnosti neexistoval. V žádné lavici nikdy neseděl a na gymnázium taky nešel. Stal se jen jakýmsi zrcadlem, které ukazuje pouze část. Nemám ho rád. Vím, že jsem naštvaný na sebe a ne na něj, ale člověk vždycky dává vinu někomu jinému...