Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je 30. dubna a to se - jako každý rok - pálí čarodějnice. Celý den jsem se nemohla dočkat, a proto jsem alespoň pomáhala vycpávat čarodějnici, pro kterou měla být dnešní noc osudnou. Ondra jí nacpal do pilin a dalších vycpávek kaštany a petardy. Začíná se stmívat. Vyrážíme i s čarodějnicí daleko za ves, kde bude upálená na hranici. Je mi jí docela líto, neboť se nám povedla.
Shromáždila se snad celá vesnice. Zapalují se malé ohýnky na opékání buřtů a hranice s ubohou čarodějnicí. Hranice hoří. Zbývá metr, půl metru, 10 centimetrů a už hoří. V tu ránu rána. BUM, ŘACH, PRÁSK. Co to je? Takové rány až se měsíc schoval. Aha, to jsou přece ty Ondrovy petardy a kaštany. Když ta nešťastnice dohořívala, vypravily se všechny holky do blízkého lesa, ve kterém na nás čekají kluci se svými nástrahami.
Hned na kraji jsem zakopla o nastražený provaz, smály se mi nejen holky, ale i veverky a stromy. Jdeme dál, ale nikde nevidím Růžu. Kde je Růža? To nikdo nevěděl. Vydala jsem se ji hledat. Cesta byla kodrcavá a za každým stromem mohl být nepřítel. Nemohla jsem volat, aby mě neslyšeli kluci a mnou vymyšlené příšery, které mohly být všude kolem. Kde to vlastně jsem? UÁÁÁ. No a jsem v nějaké díře. Je tu tma jako v pytli. Začala jsem hledat, kudy se dostanu ven. A tudy by to šlo. Snažím se vylézt, ale pořád kloužu dolů. Je to beznadějné. Připadám si jako Sisyfos, který bezvýsledně tlačí svůj kámen na kopec, odkud mu zase spadne. Sednu si, třeba mě tu někdo najde. Au. Co to je? Zakopla jsem o nějaký klacek. Počkat. To není klacek. Je to žebřík. Jsem zachráněná! Vylezu a již poznávám krajinu, jelikož na ni jasně svítí měsíc.
Cestou k táboráku jsem našla Růžu. Byla přivázaná ke stromu. Osvobodila jsem ji a vyprávěla o svém dobrodružství. Za chvíli jsme byli u táboráku, kde nás už všichni chtěli jít hledat.