Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jednoho prázdninového dne jsme se s kamarády domluvili, že budeme stanovat. Přemýšleli jsme, kde bychom mohli stan postavit. Zvítězilo údolí děsu, které leží u Řásné u lesíka. Říká se, že tam kdysi někdo někoho zabil. Toto místo jsme si vybrali, protože jsme chtěli o půlnoci vyvolávat duchy a plnit stezku odvahy.
Při stavění stanu za námi přiběhly naše dvě kamarádky a řekly nám, abychom tam dnes nespali, protože prý mají pocit, že se tu stane něco velmi zlého. My jsme se jim jenom vysmáli a poslali je zpátky do vsi, aby nám koupily nějaké limonády, protože jsme měli velikou žízeň.
Asi o půl hodiny později jsme měli stan připravený k obývání, ale pořád nám "vrtalo" hlavou to, co nám řekly holky. Bylo osm hodin večer a my hledali místo, kde by se mohla uskutečnit stezka odvahy. Já jsem navrhl, že by mohla vést podél lesa, kde se právě říká, že se tam stala už řečená vražda. Kluci se mnou souhlasili, i když sem jim do toho moc nechtělo.
Čas na přípravu stezky utekl jako voda, bylo už deset hodin a slunce pomalu zapadalo za obzor. Vrátili jsme se do stanu. Chvíli jsme hráli karty, chvíli si povídali vtipy. Tomáš náhle řekl: "Kluci, mám takovej pocit, že je někdo u stanu." Všichni jsme se lekli, ale pak jsme zjistili, že to byla srnka.
V jedenáct hodin jsme šli plnit stezku. Chodili jsme po jednom. Za chvíli jsem byl na řadě. Po cestě jsem si zpíval, abych zapomněl na strach, ale nemělo to žádnou cenu. Z každé strany jsem slyšel zvuky. Za chvíli jsem si to začal i namlouvat. Stezka nakonec skončila bez úhony, ale ještě nás čekala jedna věc: Vyvolávání duchů!
Bylo za minutu dvanáct, když jsme začali: "Duchu Adolfa Hitlera, jestli si tu, tak ať se zachvěje stan." Stan se zachvěl! Ještě jsme se moc nebáli, protože jsme si mysleli, že to byl vítr. Pokračovali jsme: "Duchu Boženy Němcové, jsestli si tu, tak ať se ozývají zvuky vedle stanu." Zvuky se začaly ozývat! V tom okamžiku jsme ze stanu vyběhli a rozutekli se na všechny strany.
Šešli jsme se na návsi v Řásné asi o půl jedné v noci. Nikdo ani nepromluvil. Všichni jsme stáli jako strnutí. "Já se bojím," vykřikl jsem a začaly mi téct slzy. Tomáš mě uklidňoval, že duchové neexistují. Chvíli jsme mlčky stáli, až jsme se zase rozpovídali. "Vrátíme se tam," řekl Láďa, "Přece nejsme žádná strašpytlové!" Byly dvě hodiny a my jsme se pomalu opět vraceli ke stanu. Došli jsme k němu, všechno bylo úplně normální. Lehli jsme si tedy a pomalu usnuli.
Ráno v osm hodin se vzbudil nejprve Filip, potom já a nakonec spáči Tomáš a Láďa. Vyšli jsme ze stanu, bylo krásně: Sluníčko svítilo, žádné mraky. Šli jsme se podívat na místo, kde jsme plnili stezku odvahy. Sebrali jsme pár jablek spadaných ze stromu. Sbalili jsme stan a šli do vesnice. Tam jsme kamarádům vyprávěli, co jsme zažili. Všichni se smáli. Bylo nám divné, proč se tak smějí. Najednou za námi přišly naše dvě kamarádky, které nám vymlouvaly spaní ve stanu a smály se také. Hned nám bylo jasné, že ten, kdo nás tam strašil nebyli duchové, ale právě holky.
Cítili jsme se dost ostudně. Filip řekl: "Zase po dlouhý době trapas." Od té doby jsme duchy raději nevyvolávali.