Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Sbalila sis i ty teplý froté ponožky, co jsem ti koupila? A na co si bereš to triko s výstřihem proboha? Pozdravuj! A buď opatrná, Mari!"
"Jasně, neboj, mami, budu, pa!" zabouchla za sebou Marika rychle dveře a obrátila oči v sloup. Dlouhými kroky zkracovala vzdálenost mezi ní a vlakovým nádražím, které pro ní znamenalo začátek příjemné akce s přáteli "pod širákem", aby se snad její drahá matička nerozvzpomněla na další nezbytné "maminkovské" rady.

"Čůůs, Mariko!" vlepil dívce pusu na tvář kamarád Radek. Vždy hlasitý, oblíbený, "vysmátý" kluk, na kterého (i v jednadvaceti) občas dopadalo cosi jako zastydlá puberta. V rychlosti se přivítala i se zbytkem osmičlenné výpravy a Ráďa jí ještě představil sympatickou zrzku Barču a...Štěpána.
"Ukaž, pomůžu ti s krosnou," nabídl se ten neznámý hezoun, přestože měl na zádech obrovský batoh, v ruce červenou igelitku s jídlem a přes rameno hozenou kytaru. Štěpán jí sundal ze zad batoh a každý sebemenší dotyk, kterým o ni přitom zavadil, v ní vyvolal takový ten elektrizující příjemný pocit, když vám někdo od začátku imponuje. Ten chlap přesně odpovídal jejímu typu: vysoká mohutnější postava, kaštanové středně dlouhé vlasy, pohled velkých zelenošedých oči, jimiž vás div nerentgenoval. Úsměv s dvěma řadami perfektních silných zubů, který by spoustu příslušnic ženského pohlaví dohnal ke stejnému šílenství jako autogram Jima Morrisona. Pětidenní strniště, které mu ještě dodávalo cosi z nedbalé elegance a mužského šmrncu. Tohle nebyl žádný hubený pubertální kluk s pihami od nich ze třídy, ale opravdový kus muže.

"Hůů, Mari, už nám jede vlak," zamávala jí Nikča rukou před obličejem, aby se probrala ze svého mimozemského stavu, který většině výpravy rozehrál úsměv na rtech.
"Sorry, už jdu..." zamumlala a začala se šacovat kvůli hledání jízdenky.

Slečna v duchu doufala, že si k ní sedne Štěpán, ale místo v jejím kupé zaujali Radek se svým mladším kamarádem Vaškem, kteří se roztahovali natolik, že se k nim již nikdo jiný opravdu nevešel.
"A pamatuješ, jak jsi mě na tý poslední kalbě požádal o ruku a citoval mi k tomu úryvky ze Shakespeara?" drcnul Ráďa do Václava a za hurónského smíchu shodil rozmáchlým gestem colu a chipsy s příchutí chalupářského špízu, načež nahodil andělský výraz, jenž k němu absolutně neseděl a předstíral, že se nic nestalo.
"Vystupovát!" prudce se postavil, když vlak dojel na zastávku jakési vesnice, jejíž název viděla Marika (a pravděpodobně nejen ona) prvně v životě.

"A kempnem to jako kde? Nejsou tohle čistě nááhodou všechno tak trochu soukromý pozemky?" začala nás ironicky, ale s úsměvem upozorňovat Nikča.
"No jo, prdelko, musíme ještě 2 kiláky pěšo," dloubl do ní prstem kdo jiný než Radek.
"Já ti dám prdelku!" štípla ho z legrace oponentka. Začali se popichovat a "prát".
"No ták, děcka, ať dorazíme na místo ještě dneska!" pokusil se uklidnit harašící mládež Štěpán.
Jeho chování dávalo znát, že je zde nejstarší. A Mariku to šíleně dospělé chování fakt přitahovalo.

"Toť naše stanoviště!" usmál se vítězoslavně Radek a všichni s úlevou shodili ze svých nebohých zad nechutně těžká zavazadla. Stavění stanů se naštěstí gentlemansky ujala ta klučičí část přítomné populace.

"No, já jdu na kutě, dobrou, zlata!" zívla Lucka a Štěpán s Marikou jí popřáli sladké snění.
"Odpadli brzo, co?" zkonstatoval Štěpán.
"Vždyť jsou dvě!" namítla Mari a unaveně si opřela hlavu o jeho mužné rameno. Sama začínala pociťovat ospalost, ale vzdát se přítomnosti té krásnooké bytosti? Nepřichází v úvahu! Náhle jí rychle zakryl dlaněmi oči.
"Padá hvězda, něco si přej!"
Táta.
Křečovitě svírala víčka a v duchu myslela na to, jak ráda by nalezla svého otce.
"Dnes je noc splněných přání," cvrnkl jí do nosu.
"Věříš na zázraky, jo?" zahleděla se mu do očí.
"Ty snad ne?" odpověděl jí otázkou.
Opět uchopil něžně kytaru. Ten šestistrunný poklad s dokonalým designem mladičkou dívku fascinoval. Temné odstíny tmy postupně přecházely v rudou až do smrtící barvy krve. Vůně noci se začala sytit překvapivě složitými a krásnými melodiemi. 'Hmm, pán umí!'
"Do háje!" zaklel. Z jeho miláčka čněly dvě půlky prasklé struny.
"To nevadí. Prasklý struny přinášej štěstí! A dnes je noc splněných přání..."
Táta.

Přestože je již několik hodin obléhala tma, Marika zaregistrovala, že se jejímu společníkovi cosi houpe na krku. Vzala do ruky malou kovovou kobru zavěšenou na tenké kožené tkaničce.
"Od bejvalky. Z nezodpovědnýho a pitomýho mládí..." Mrkl na ni.
"Povídej..." prahla po konkrétnosti.
"Víš...hrozně se za to stydím...bylo mi 18...svoji holku jsem přived do jinýho stavu...chtěl jsem, aby šla na potrat...vždyť měla 16...nechtěla...a vůbec...na den našeho výročí prostřela růžovej ubrus! Růžovej ubrus! Chápeš to? A to věděla, jak ho nesnáším!"
"Neokecávej to!" přerušila ho.
"No..prostě mám někde 17letou dceru..." dořekl a v tváři se mu zrcadlilo očekávání totálního odsouzení.
"To ji jako nehledáš?" obořila se.
"Nenáviděla by mě..." snažil se o obhajobu a ona se na něho ještě více zamračila.
"Dobře...jo...máš pravdu...zkusím ji najít..."

"Asi jsem blázen...cejtím vanilku," snažila se odlehčit téma.
"Vanilka přináší štěstí. A dnes je noc splněných přání."
Táta.
"Ty jsi pěknej pohádkář," vyplázla na něj jazyk.
"Ale ale, tady někomu něco vypadlo," začal zkoumat tajemství dívčiny peněženky.
"Jéé, takový kuře!" smál se fotce na její občance. "Tobě je teprv 17, jo? Docela koukám, vypadáš na víc. Jé, další fotky." Vytahoval všechno.
"Mariko? Kdo je tohle?" ukázal jí jeden z těch menších snímku, co se zavařují na doklady.
"Máma," usmála se.
Teatrálně se jí vrhl kolem krku.

Nečekejte americký happy end o tom, jak spolu máma s tátou začali zase chodit, pak se vzali, měli další dítě, bla bla bla... Ale dejme tomu, že jsou schopní spolu vyjít. Táta se snaží nahradit, co zmeškal, a když mě občas vyzvedne před školou, spolužačky si špitají: "Co to je za kořena?" On však tvrdí, že nebýt já jeho dcerou, vybral by si z nich mě!