Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají, tvrdí známé přísloví. Je pravdivé. Už jako malé dítě jsem ho často opakovala. Tehdy jsem ale ještě netušila, že jednou budu tím lapaným ptáčkem, kterému se pěkně zpívá, já. Vše začalo koncem osmé třídy, kdy nám paní učitelky vštěpovali do hlavy, že už bychom se pomalu měli poohlížet po studiu na nějaké té střední škole či učilišti. Jelikož mi vždycky šli pěstitelské práce, rozhodla se mi moje třídní učitelka doporučit zahradnické učilistě. Neustále pěla chválu na mé zahradnické schopnosti a nebylo dne, kdy by nezdůraznila, jak jsem šikovná. Dokonce mně v deváté třídě ustanovila na půl roku službou starající se o květiny. Má radost z tohoto úkonu, o nějž jsem prakticky vůbec nestála? Pražádná. Proč taky? Ani by mě nenapadlo se o toto prosit. Bohatě mi stačila ta dvouhodinovka jednou týdně v pátek odpoledne, kdy se naše třída plahočila s lopatičkami, miniaturními hráběmi, kbelíky, konvemi a jiným roztodivným nářadím po malých, úzkých, dlážděných cestičkách vedoucích mezi záhonky. Neměnný začátek nejedné dvouhodinovky pěstitelských prací. Když bylo pěkně, pěstili jsme venku. V zimě s námi třídní probírala pěstitelskou teorii. Skvělý základ pro budoucí zahradníky, řeknete si. Opak je pravdou.
Pod silným tlakem a tíhou komplimentů, padajících na mou osobu ze všech stran, jsem se nakonec rozhodla pro studium na střední odborné škole a středním odborném učilišti v Rajhradě, což - jak se později ukázalo - nebyl nejlepší nápad a nestál za nic. Prostě omyl. Stejně jako přesvědčení mé třídní učitelky, která ovšem na rozdíl ode mě svůj omyl nikdy nezjistila. Jaké štěstí. Škoda jen, že nemohu říct totéž. Moje vystřízlivění přišlo docela rychle. Během prvních pár dní na mě padlo podezření a pochybnosti, zda je vybraný obor správný. Po několika měsících se ve mě uhnízdil pocit, že jsem se asi přece jen ve výběru studijního oboru netrefila. Stále nám vyprávěli o nešikovných lidech, postrachu všech rostlinek, z nichž se později jako zázrakem stali šikovní zahradníci a já stále doufala a říkala si: "Co kdyby?" "Co kdyby se přece jenom stal zázrak a i mně se poštěstilo a něco ze mě bylo?" Jenže zázrak se nestal. Možná se zázraky dějí, ale ne mně. Bylo tomu tak i v tomto případě. Po uplynutí šesti měsíců se už moje mysl zaobírala přechodem na jinou školu. Tentokrát zemědělskou. V Brně Bohunicích. Naštěstí zůstalo jen u nápadu. I nadále jsem setrvávala na své původní škole. Dokonce i po neuspěšném zakončení prvního ročníku. Úspěšné zakončení se konalo až koncem srpna po bravurním zvládnutí opravné zkoušky z odborného předmětu květinářství. V podobném, ne-li horším duchu probíhal i druhý rok studia na učilišti. Skončil jak jinak než opět neúspěšně. Zbývaly dvě možnosti. Buď přejít na dvouletý obor s tím, že půjdu do jeho druhého ročníku, do třídy "U". Tam chodili všichni ti, kteří přišli buď z pomocných škol nebo propadli v deváté třídě základní školy či během studia tříletého oboru, popřípadě byli přeřazeni kvůli nezvládání učiva. Vzhledem k tomu, že první ročník se mi podařilo po menších potížích přece jen dodělat, nebyl by to problém. Jako další možnost mi bylo nabízeno nastoupit do prvního ročníku třídy "U". Nevědět jaká se tam schází sorta lidí, bývala bych udělala chybu číslo dvě.
Naštěstí moje zkušenosti s "účkaři" byly víc než bohaté. Se zděšením v očích a výkřikem na rtech jsem ze školy uprchla. Kéž bych už nikdy neslyšela o zahradničení, ani o zahradnické škole, běželo mi tehdy hlavou. Leč osud a hlavně rodiče rozhodli jinak. Poslali nezdárnou dceru na internát. Do Lednice na Moravě. Po menší prázdninové obhlídce školy, internátu (pouze zvenčí) a setkání s budoucí třídní profesorkou mi přišlo, že je tam nádherně. Nejsem ovšem žádná najivní husička, abych si hned začala dělat iluze. Moje druhá myšlenka se vztahovala k tomu, jak bude zmíněné místo vypadat, až začne školní rok. Jasně, v létě vypadá škola a její okolí úplně jinak. Během školního roku taktéž. No alepoň ta profesorka se zdála být milá. Hm, jistě. Stejně jako ta na předešlé škole. Ale zdání klame. Klamalo na minulé škole a klamalo i tady. Zařadili mě do druhého ročníku středního odborného učiliště zemědělské školy. Opět nezdařilý rok, znovu srpen, opravné zkoušky. Pro změnu dvě. Klasicky - odborné předměty. Sadovnictví a zelinářství nebo znovu květinářství? Nevím. Třetí ročník. Nedokončen. Žádný výuční list. Ani by mě nepřispustili ke zkouškám. Nejspíš něco takového neměli v úmyslu. Leda jako posluhovačku. Nezájem. V květnu jsem raději jela domů. V červnu zpět do školy. Důvod? Pro vysvědčení. Následně rychle domů. Poučení? Podobným oborům se raději vyhýbat. Říka se: "Stejnou chybu neuděláš dvakrát". První chyba - nástup na obor, na nějž se nehodím. Důvody: Nevědomost o reálných možnostech, nerozhodnost, učitelčina utkvělá představa o mé šikovnosti a její pochlebování.
Chyba číslo dvě - nástup na podobnou školu stejného oboru. Důvody: Vůle osudu a rodičů. Budu-li spravedlivá...opět nerozhodnost z mé strany a pocit bezradnosti. Jednu a tutéž chybu může člověk opakovat pořád dokola. Záleží jen na něm samotném. V případě studentů i na rodičích, zda si stejně jako potomek uvědomí, jestli je opravdu nutné za každou cenu dodělat, co se začalo. Uvědomění přišlo již po nezvládnutí školy číslo jedna. Bohužel jen a pouze u mě. U mých rodičů však ne. Nechci je tím kritizovat ani odsuzovat. Nic jim nevyčítám. Jenom mi přijde, že to bylo zbytečné. No, alepoň zkušenosti zde nasbírané zbytečné nejsou.