Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jednou - myslím, že to bylo v létě - mě pozvala kamarádka na její oslavu narozenin. Protože si spolu užijeme hodně legrace, ihned jsem kývla a nabídla se, že jí pomůžu s přípravou a nakupováním. Jelikož je dobrý organizátor, moc jsem se na den D těšila. Oznámila mi to včas, a proto jsem mohla popřemýšlet, co si vzít na sebe a popřípadě nějaké to tričko dokoupit. Každý den, když jsem se probudila, přála sem vsi, aby už byl za mnou a byla oslava. Ovšem jak se den D blížil, začala jsem mít divný pocit. Najednou jsem si uvědomila, že nikoho z jejich kamarádů a spolužáku vlastně neznám. Jenom ji, a to mě dost odrazovalo. Neměla jsem ale dost odvahy jí to upřímně a na rovinu říct do očí. Také jsem ji nechtěla zklamat, protože jsem byla první, koho pozvala a vím, že udobřit si ji není nic lehkého. Pořád jsem přemýšlela, jak jí vysvětlit, že na tu oslavu jít raději nechci. Napadala mě různá řešení, ale ani jedno se mi nezdálo správné a hlavně vůči ní fér.
Nastal tedy den D, jak jsem ho nazvala, ale nyní je to trochu jinak myšleno. Už od rána jsme připravovaly občerstvení všeho druhu a na různé způsoby. Jako vždy jsme se u toho celé dopoledne vyřádily. Úplně jsem na můj problém zapomněla. Přerušilo to až zvonění zvonku. Úplně jsem ztuhla a žaludek měla jak pingpongový míček. Kamarádka okamžitě běžela otevřít a přivítat první hosty. Nevěděla jsem, co mám dělat. Mám se jít schovat na záchod nebo snad jít domů!? Než jsem to domyslela, přišli první hosti s kamarádkou v čele. Podle jejich výrazu jsem usoudila, že jsou taky překvapeni. Seznámili jsme se tedy, ale dál se spolu nebavili. Odebrala jsem se ke křeslu, které bylo umístěno v rohu místnosti u okna a byla na sebe naštvaná, že jsem jí to neřekla. Jistě by to pochopila. Mohla jsem teď v klidu být doma a třeba si číst pěkný román nebo mrknout na televizi. Určitě dávali něco pěkného. Jenže já ne. Tak teď to mám. Trčím v rohu v křesle a připadám si jako kůl v plotě. Zatím se místnost naplnila samými - pro mě neznámými - lidmi.
Většinou přicházeli po skupinkách nebo alespoň ve dvojicích. S nikým jsem se nebavila. Jednak jsem nikoho neznala a neměla jsem na to ani náladu. Tak jsem seděla v rohu v křesle a v duchu si nadávala. Vůbec mě to tu nebavilo. Občas jsem si došla pro nějaké pití nebo občerstvení a poté opět zaujala své místo v rohu. Všichni si oslavu užívali. Tančili, dováděli, smáli se. Občas jsem se taky, jen tak ze slušnosti, ušklíbla. Hráli plno her, ale ani k jedné mě nepozvali, a tak jsem se nevnucovala. Stala jsem se pouhým znuděným a smutným divákem.
Byla jsem z té oslavy velmi zklamaná. Myslela jsem, že poznám nové kamarády a kamarádky, užiji si s nimi hodně legrace a že to bude o hodně lepší. Nejvíce mě ovšem rozladilo a překvapilo chování mé kamarádky. Vůbec si mě za tu dobu nevšimla. Úplně se změnila. Připadalo mi, že se až moc předvádí a být středem pozornosti se jí asi opravdu moc líbilo.
Asi po půlnoci se všichni odebrali do svých domovů. Jakmile odešli poslední gratulanti, začali jsme uklízet. Kamarádka mi stále popisovala a básnila o tom, co všechno a hlavně s kým zažila. Protože mě neráčila představit, vůbec jsem nevěděla, o koho jde. Ten den jsem měla přespat u ní, ale po téhle akci bych nejradši odešla domů. Přemohla jsem se a zůstala.
Celou noc jsem o všem přemýšlela a došla k závěru, že už nikdy více...