Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Kdysi dávno na škole jsem se kamarádil s Pepíkem Mrázkem, byl to takový vyčůránek, vždycky si půjčil nějakou učebnici a už ji nevrátil. V hodinách taky nebyl moc Einstein, ale přitom nebyl ani hloupý, jen bral vše na lehkou váhu. Po škole začal jezdit pro místní firmu s kamionem do zahraničí, a tak jsme se již přestali vídat. Jen jednou za měsíc zašel do hospody a vyprávěl nám o svých cestách. Znělo to romanticky, když o tom mluvil, ale sedět hodiny za volantem a dávat pozor na cestu už není zrovna to pravé. Když jedete celé dny, tak se vám stává, že pak už usínáte a skončíte v takzvaném mikrospánku, což se Pepíkovi stalo osudným.

Jak jsem již řekl, vše nebral nikdy moc vážně, z ničeho si nic nedělal, a tak i když byl unavený, řídil dál, myslel si, že se vyspí až potom. Jenomže únava zmůže i ty nejsilnější osobnosti a nikdo vůči ní není odolný, pokud nebere jisté povzbuzující látky. A tak Pepík prostě usnul. A právě v ten moment nevědomky zabočil do protisměru a tam se ihned střetl s osobákem. Ten dole neměl šanci, rozmáčklo ho to, Pepík naštěstí přežil, leč s dost velkým handicapem - přišel o obě nohy. Ovšem tenhle fakt si uvědomil až po pár dnech, kdy se probral z narkózy, z osudné chvíle si nic nepamatoval, vždyť taky spal. Víme jen, jak to viděli svědci, a ti dávají vinu Pepíkovi.

Pepík přišel jak o kamion, tak o práci. Navíc musel ještě té firmě zaplatit odškodnění za poničený kamion a zboží. Krom toho se na něj ještě obořili pozůstalí toho mrtvého řidiče, aby jim vyplatil rovněž odškodné. Jenže beznohý Pepík měl sám se sebou dost starostí, než aby řešil starosti jiných. Vždyť bez nohou se přece nedá už nikdy řídit. A jinou práci si už taky nesežene, s takovým postižením. Po psychické stránce byl tedy na nejnižším možném stupni.

Navštěvoval jsem ho pravidelně, stejně tak jeho ostatní kamarádi, abychom ho povzbudili, dokonce jsme na jeho pomoc uspořádali i sbírku, ze které jsme chtěli zaplatit jak léčebné, tak odškodné. Vybrali jsme dostatek, aby to uspokojilo ty "nelidi", kteří po zmrzačeném chudákovi chtěli peníze. Po čase to vypadalo, že se jeho psychika zlepšuje, měl už chuť k jídlu, a dokonce počal vtipkovat.

Po čase začal s rehabilitacemi a dnes už je plně zapojený do běžného života vozíčkářů a zdá se, že je šťasten, i když v duši určitě lituje, jaký byl hlupák, že si neuvědomoval, co vše by mohl způsobit. Od té doby už o všem přemýšlel a před každým vážným krokem se dlouze bedlivě rozhodoval.