Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

"Huráááá!" konečně jsem se dočkala toho dne. Dne, kdy oficiálně začínají prázdniny. Dva měsíce bez učení. Nejvíce jsem se těšila na to, až budu se svojí nejlepší kamarádkou Domčou. Už dva roky máme mezi sebou to kouzelné pouto. Trávíme spolu prakticky všechen volný čas a nejradši se procházíme někde venku. Tolik legrace jsem s nikým jiným doposud nezažila. Také proto mě nikdy nenapadlo, že by mohlo něco naše přátelství ohrozit.

Byla asi polovina července. Sluníčko se snažilo hřát o sto šest a já čekala na místě, kde jsme měly s Domčou sraz. Jako vždy přišla asi o deset minut pozdě, ale já už byla zvyklá.
"Kam půjdeme?" zeptala jsem se.
"Nevím, třeba do města." Jinou odpověď jsem ani nečekala.
Naše trasa začínala na sídlišti, pokračovala přes street park do města a z náměstí pak do skejt parku. Nevadilo by mi to, kdybychom na naší konečné stanici netrávily čím dál více času. Posledních čtrnáct dní to totiž začalo mezi mnou a Domčou skřípat. Vždy, když jsme šly ven, končila naše procházka na rampách, a jakmile jsem jí řekla, že mi to vadí, tak mi Dominika básnila o klucích, kteří tam jezdí, a že chce taky tak umět na kole a nevynechala samozřejmě ani seznam všech kluků, se kterými by chtěla chodit. Tohle ustavičné téma mi dost hodně vadilo. Vídaly jsme se méně a méně.
Až jednou, zkuste uhádnout kde, jsem seděla na lavičce a dívala se, jak Domča sedí na kole na té nejvyšší rampě a koketuje s kluky. Vůbec si mě nevšímala a ještě měla tu drzost mi za jízdy hodit mobil, abych jí ho pohlídala. To už ve mě ale vypěnil všechen vztek. Sebrala jsem se, hodila jí telefon na nejbližší rampu a šla domů. Po cestě se moje oči neubránily slzám.

Od té chvíle jsem neměla prakticky nikoho. Ona se na mě úplně vykašlala. Ani se neozvala a nezeptala se, co se stalo. A tak jsem pochopila, jaká Domča doopravdy je. Po celou tu dobu mě vlastně měla jen za jakousi kulisu, aby se venku nenudila. Až realita mi otevřela oči.

Dny mi ubíhaly docela pomalu. Začala jsem se proto věnovat sportům, mezi které patřil i basketbal. Nenapadlo by mě, že by mi míč, se kterým jsem si jen tak házela, mohl změnit život.
Ten míč se totiž zatoulal k nohám jednomu klukovi.
"Ahoj, to je tvůj míč?" zeptal jsem se.
"Jo, je." Hodil mi ho.
"Díky."
"Prosím. Můžu si házet s tebou?"
Touhle otázkou to vše začalo. Poznala jsem bezvadnou partu, báječné lidi, kteří drží při sobě, když je nejhůř. Pomohli mi postavit se zase nohama na zem a zapomenout na to, co bylo. Stali se mou druhou rodinou a naučili mě, jak žít s realitou. Jak přijímat vše, co je a co přijde. Našla jsem mezi nimi i svou dosavadní nejlepší kamarádku. Jsme jako sestry.

A co Domča? Ta skončila hodně špatně, ale tu cestu si vybrala sama...