Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Chtěl bych vám vyprávět příběh o svém životě.
Jednoho slunečného odpoledne koukám z vyleštěné výlohy, jak utíká čas.
Sem tam se kouknu na své hodinové ručičky a ciferník, abych zjistil, kolik hodin i dnů zde už takhle postávám. Občas jsem se podíval i na ostatní budíky, co zrovna dělají.

Najednou vidím holčičku, jak vede za ruce své rodiče přímo k mé výloze.
Bojím se, nevím, kdo jsou a co chtějí, najednou ovšem zmizí.
Náhle slyším zvonek, jak někdo vzchází do obchodu.
Zaslechnu něco o budíku a vtom mě ruce prodavače berou s sebou.
Dávají mě do nějaké krabice a já vidím tmu. Nevím, co se mnou bude, kam mě nesou...nevím nic.
Po několika černých minutách se ocitám na světle. Holčička, moc milá na pohled, mě položí na nějaký stolek. Rozhlížím se okolo, ale žádná výloha, na levé straně je postel a na pravé straně nějaká dřevěná, vysoká věc - nejspíš skříň.
Venku se stmívá a holčička jde do postele. Přijde její maminka a jde ke mně, otočí mě a dělá něco s malinkým klíčkem, který dostali rovněž v prodejně.
Ano, ano, natahuje mě, abych ráno mohl plnit své povinnosti.
Ale vždyť ani nevím jak!? Celý život jsme stál ve výloze, mám premiéru a trému zároveň. Už se těším na ranní hodiny. Když se rozednívá a sluneční paprsky svítí do okna, rozhodl jsem se vyzkoušet svou moc. Crrr...crrr...a najednou jsem pocítil takovou ránu do hlavy, že se mi zatmělo před očima.
Ta holčička mě uhodila! Slzy se mi derou do očí, ale vydržím to, pouze sklopím oči na své ručičky, jak ukazují půl osmé.

Všichni odešli a já tu zůstal sám, sám na poličce. Rád bych se podíval po domě, ale ani nevím, jestli umím chodit, přece jsem to nikdy nezkoušel, pořád bylo na co se dívat, když jsem byl ve výloze.
Pokouším se pohnout nohama a... - udělal jsem krok! Ano, umím chodit, tak jako člověk.
Kouknu se, kudy bych mohl sejít dolů, napadá mě, že po šuplatech od stolečku. Po pracném sestupu se dostávám do koupelny, velká místnost, kde je oválná, bílá vana a naproti ní něco jako záchod a nad ním nějaká šňůra. Skočil jsem na ni, abych zjistil, co je zač...

"Šššhhh..." udělalo splachovadlo.
"Lekl jsem se a utekl zpátky na svoje místo v dětském pokoji. Slyším, jak někdo kráčí ke mně, otevírá dveře a do pokoje vchází holčička.
Snažím se smát, snad ji nevystraším. Holčička si se mnou začíná hrát, ale bolí to, zas mě bouchá do mé hlavičky, která vydává můj oblíbený hlas.

Začíná má druhá noc v novém domě a už se těším na buzení, jen aby mě zase nebouchla!
Rozhlížím se po stolečku, čím bych si mohl zachránit hlavičku od bolesti. Holčička má novou panenku a udělala jí i postýlku. Moje malé oči okamžitě směřují k polštářku - beru si ho a pokládám na hlavu.
Ráno... Čas na další buzení. Crrr...crrr... Ucítil jsem tlak na mojí hlavičce, ale polštářek mě ochránil. Holčička byla nucena vstát z postele a chystat se do školky.

Odpoledne nebo spíše k večeru slyším štěkot a klíče ve dveřích. Čtyřnohé zvíře s ocasem a velkýma ušima běží ke mně. Je to pes, tedy trochu nemotorné štěně, rozhodně ale větší než já.
Vrtí ocasem a mě si nikdo nevšímá, připadám si jako použitá a nezajímavá věc. Všichni si všímají jen psa...
Po čase se na mě usadil prach. Kýchal jsem, abych upoutal pozornost holčičky, jenže ona nic. Někdy na postel skočil pes a svým dlouhým ocasem mě nevědomky ometal.

Po asi třech měsících, co takhle sloužím v téhle rodině, mě život budíku přestal bavit, přináší to pouze starosti. Jednou jsem byl rozhodnut u této rodiny skončit a vrátit se do výlohy k přátelům. Moc jsem po tom toužil. Postavil jsem se proto na kraj stolečku a čekal, až pes vyskočí na postel.
Přišla má šance, pes s radostí zavrtěl ocasem a já padal dolů...
Byl to náraz, ale povedlo se. Jedna hodinová ručička vypadla, pérko vyletělo, a můj klobouček na hlavě byl porouchaný. Byl jsem šťastný, ale zároveň smutný.

Holčička přišla domů, moc křičela. Její rodiče mě vzali zpátky do krámu. Jediné, co jsem slyšel, bylo, že už mě nechtějí.
Prodavač a zároveň opravář mě spravil, abych zase fungoval. Pak mě dali zpátky do výlohy a přidali ke mně cedulku s nápisem NENÍ NA PRODEJ.
Byl jsem šťastný, že jsem se zase vrátil tam, kde mě mají rádi a že jsem zpět u svých přátel.

Inu, život budíku přece jenom není nejlehčí.