Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zelená, voňavá louka plná květin. Jemné klasy trávy se rozprostírají všude kolem mě, chvějí se v jemném vánku, hladí mě po kůži. Modré nebe nade mnou je poseto pestrobarevnými křídly motýlů. Zavřu oči a světlo slunce mi proniká i skrz spuštěná víčka. Ze sna se usmívám.

Posadím se na posteli. Kde to jsem? Ještě před chvílí bylo všude světlo a barvy, a teď... Chvíli se nechápavě rozhlížím. Ach, to se mi jen zdálo, ležím ve své posteli. Ale proč jsem se probudila? Co mne vytrhlo z mého poklidného snění?

Šramot na parapetu. Zvednu se a pomalu kráčím k oknu. Co mě tam čeká? Má fantazie si se mnou pohrává. Ještě jeden krok. Stůl. Na něm lampička. Vztáhnu ruku. Nahmatám knoflík. Mám? Nemám? Zase ten zvuk! Jako by někdo klepal na okenní tabulku.
'Je to jen ptáček,' uklidňuji se.
"Cvak." Světlo zalilo místnost. Úlekem před tou náhlou září jsem zavřela oči a pak je zase otevřela. Zavřela. - Otevřela. Nic se nezměnilo. Ten divný mužík tam byl stále...

"No tak! Nezírej na nás jako na přelud. Copak si už nepamatuješ? Co kdybys otevřela to okno? Je tu dosti nepohodlně. No sláva. Pojď, Vilemíno."
"Vás je tu víc?" otázala jsem se nevinně.
"Ale zajisté! To si vážně už nic nepamatuješ?"
"Ne. Já...nevím."
"Hrávali jsme si s tebou, když jsi byla malá. No tak. Je to důležité. Musíš si vzpomenout. My tě potřebujeme."

Najednou se mi znovu vybavil můj sen. Ano, jeden z těch motýlů se něčím lišil. Létal nízko a neustále to vypadalo, jako by mne hlídal. A také jsem něco cítila na své levé ruce.

"Ano!" vykřikla jsem radostně, až jsem se sama sebe trochu lekla. "Už vím!" pokračovala jsem trochu tišeji: "Vy jste mí kamarádi z království za potokem! Proč jste se tak dlouho neukázali? Málem bych zapomněla," dodala jsem trochu rozhořčeně.
"Protože jsi vyrostla, naše drahá Maggie. Ale to je teď jedno. To teď není náš problém. Na to teď nemáme čas. Musíš s námi. Jen ty nám můžeš pomoct."
"Já? S vámi? Teď? Ale co řekne máma? Ona mě potřebuje. Musím jí říct, kam jdu. Trápila by se. A je noc..."
"Ty se bojíš?"
"S vámi? Nevím... Vážně musím jít hned? Co se vlastně děje?"
"To ti povím cestou. Teď pojď. Na, tady máš svá křídla."

Tak dlouho jsem neletěla. Asi tak osm, devět let... 17leté dívky přece nelétají, že? Jenže já pro tuto noc byla opět ta malá holčička, jež dychtivě překročí zurčící potůček do světa svých malých přátel.

"Pamatuješ si na Kráturu? Rozhodl se, že sesadí naši královnu z trůnu. Musel to plánovat už hodně dlouho. Zajímalo by mne, co namluvil těm ubohým skřítkům, kteří se za něj postavili. Vtrhli do královské zahrady zrovna v chvíli, kdy se konala oslava k dozrání fialkových jablek. Co nešlo zničit, spálili, kdo nešel dobrovolně do vězení, toho zabili. Pojď. Už tam budeme. Překroč potok."
Jenže za potokem nic nebylo. Pořád jen ta samá, bezútěšná krajina.

"Kde jste?! Proč nemohu jít s vámi? Proč to nejde...?"
Klesla jsem na kolena a rozplakala se.

"Ty za to nemůžeš. To on. Zničil naši zemi...naše království...naši krásu. Už nikdy neuvidíš své přátele. Dveře byly uzavřeny. Ale oni na tebe nikdy nezapomenou. Ani já ne. A jestli si na nás někdy vzpomeneš... To je jen na tobě. Mám tě ráda, dceruško."

"Mami?"
Ten hlas se mi ozýval jen v hlavě. Hlas mé maminky. Mé pravé maminky. Té s nádhernými šaty a vlasy propletenými květy. Uměla tak krásně zpívat...

Najednou tyto milé vzpomínky vystřídal obraz plný bolesti a smutku. Trosky překrásného království, uprostřed nichž stojí Krátura a směje se svým zlým smíchem... Je slyšet všude, plní mi celou hlavu...
"Neee! To ne..."
Znovu pláču a vysílena usínám na provlhlé zemi. Tak blízko mého domova... Tak blízko mé rodiny. Tak blízko, a přitom tak daleko. Tak skončil můj život.