Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byla jsem malá, roztomilá panenka za výlohou obchodu Rox a čekala jsem, až si mě nějaká holčička koupí.
Od své maminky jsem věděla, že až se do nějaké rodiny lidí dostanu, tak to bude zábava a legrace. Se svou novou majitelkou si budeme hrát, mazlit se, povídat si a taky spolu usínat. Moc jsem se na to těšila.
Jednou vešel do hračkářství menší pán s bradkou a v dlouhém kabátě. "Dobrý den," řekl a sundal si z hlavy černý vysoký klobouk, když držel dveře starší paní. "To musí být ale gentleman," pomyslela jsem si. "Dobrý den!" opět pozdravil paní pokladní. "Chtěl bych nějakou panenku pro neteř, má narozeniny." "Ano, jistě, pojďte za mnou." A společně se mihli kolem mě. Vtom se ten pán zastavil a podíval se do výlohy. "Tuhle mi dejte!" zavolal a ukázal prstem na mě. Hrklo ve mně a jako bych chtěla oživnout a vrhnout se mu do náruče, kterou rozevíral. Ale zastavil ho tupý náraz do výlohy. "Au!" "Stalo se vám něco?" "Ne, jsem v pořádku" a pousmál se. Ostatní nakupující v obchodě se začali hlasitě smát. Prodavačka odemkla výlohu a chytila právě mě. Držela mě a kdybych byla bývala člověk, řekla bych, že jsem šťastná. "Ale co to? Počkejte, co to děláte?" Chtěla jsem křičet, když mě ta prodavačka vrátila zase zpátky. Chytila pannu vedle mě, zamkla a odešla společně s tím pánem... V tu chvíli mi vážně bylo do pláče. Sice nevím, jaké to je, ale lidé to tak prý dělají, když jsou smutní.
Tak jsem dál seděla v té výloze. Potom přišly Vánoce a mě strčili do krabice. Do výlohy dali všelijaké soby, baňky, blýskavé ozdoby, zlaté cetky na stromečky a všechno, co k Vánoční výzdobě patří. Každou chvíli se před obchodem zastavila nějaká holčička a zírala dovnitř. A já si představovala, jak se nějaké té holčičce zalíbím.
Až jednou vešel do obchodu takový starý, zanedbaný chlapík. Ani nepozdravil a procházel mezi regály, jakoby ani nevěděl, co hledá. Za chvíli jsem uslyšela: "Ty jsi ale pěkná!" Hodil mě do košíku a mířil si to rovnou k pokladně. "Co jsem komu zase udělala?" Potom jsem už nic neviděla. Zabalili mě do papíru a já tam v té tmě, posmutnělá, tvrdla ještě pěkně dlouho. Kam se to jenom dostanu...
Když jsem uviděla světýlko, moji krabici rozbalovala nějaká holčička. Byla krásně nastrojená a když mě spatřila, očka se jí rozzářila. Vrhla se na tátu - na toho chlapíka, co mě koupil - objala ho a dala mu pusu. "Děkuju ti, tati!" A pak si šla se mnou hrát.
Od té doby bylo všechno hrozně krásné. Přesně jak říkala maminka. A taky jsem dostala jméno. Julinka mi říkali. Cítila jsem se jako živá. Už nikdy nechci zpátky do obchodu!