Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

• převyprávění Rollandovy milostné novely Petr a Lucie z pohledu Petra

Jmenuji se Petr. Žil jsem v Paříži v roce 1918 v období první světové války. V té době mě život nebavil, byl jsem zmítán nejistotami a měl jsem samé otázky, které jsem se bál vyslovit. A tak jsem celé dny bloumal po Paříži a hledal odpovědi. Má křehká duše válku nepochopila, a ani teď nechápe. Trpěli všichni lidé a já jsem trpěl tím, že všichni kolem mě trpěli.

"Nic neznamená utrpení, nic neznamená smrt, jenže vidíme, proč trpíme, proč umíráme. Oběť je slastná, jestliže chápeme, proč jsme obětováni."

Ale já jsem měl jít za půl roku do války a nechápal jsem, proč bych tam měl chodit. Nevěřil jsem, na rozdíl od všech ostatních, včetně mých rodičů, kteří věřili. Nevěděl jsem, jak to dělají, jak mohou věřit něčemu, co zklamalo již mnohokrát. Já totiž nevěřil ani trochu. Ale nikomu jsem to nemohl říct, zklamal bych rodiče i svět. A tak jsem se uzavíral stále víc a víc do sebe.

Mým jediným světélkem v tom mizerném a nanicovatém světě byl můj bratr Filip. Jedině on mě chápal, znal mé pocity, které sám taky kdysi prožíval, chtěl mi pomoci, a tak mi odpovídal na mé otázky. Měl jsem ho rád a vzhlížel k němu. Jenže přišla válka a Filip se svým nadšením se dobrovolně přihlásil na frontu. Tím pádem jsem přišel o ruku, která mě jediná držela nad vodou a pomalu jsem se začal potápět hlouběji a hlouběji, abych unikl té bolesti, kterou jsem už nemohl dál snášet, nemohl jsem žít ve světě bez lásky a naděje. Byl jsem jak stín, ztraceně jsem bloudil a žil jenom snem.
Naštěstí mi ruku podal někdo zdaleka jiný. Stalo se to v metru, měl jsem zrovna zavřené oči a přemýšlel nad válkou.

"Nade mnou nad temnotami těch kleneb, té krysí chodby, jíž uháněla kovová obluda hemžící se lidskými červy, tam nahoře byla Paříž, sníh, studená ledová noc, příšera života a smrti válka."

Když jsem je otevřel, myslel jsem, že jsem v nebi, že na nás spadla bomba. Přede mnou ve své plné kráse stála ona. S blonďatými vlasy splývajícími ve velkých vlnách okolo malého nosu až na záda. Její rty žhnuly rudou barvou a její tváře se mírně červenaly po kvapné chůzi. Byla pro mě bohyní. Zamiloval jsem se.

"Vešla mi do srdce dveřmi mých očí, vešla tam celičká a dveře se za ní zavřely. Všechny venkovní zvuky zmlkly. Ticho. Klid a mír. Byla tam."

Když se vlak znovu rozjel, uslyšel jsem výbuchy a ze schodiště spadl chlap s prostřelenou tváří. V tu chvíli se se mnou zatočil svět. Drželi jsme se za ruce a neřekli jsme jediné slovo, nedali si žádné znamení, byli jsme rozrušeni, a já cítil takový vnitřní klid, jaký jsem už dlouho nepocítil. Poté se mě pustila a vystoupila z metra. Já se za ní koukal, neschopen ji zastavit nebo jí něco říct. Cestou domů jsem na ni myslel, viděl ji vedle sebe, jak spolu kráčíme ruku v ruce zasněženou Paříží v míru a naději na příští den. Najednou jsem měl pro co žít. Žil jsem pro to, zač bych byl ochoten zemřít. Pro ni.

Pokaždé, když se Filip vrátil domů, nepoznával jsem ho stále víc a víc. Kdežto Filip ve mně poznával to, čím býval kdysi on, ale kvůli válce už není. Ztratil většinu věcí, v něž věřil. Nevěřil ve vládu, on věřil v lepší svět a společnost. Až teď pochopil, jak byl hloupý, a styděl se za to. Nyní chtěl svět chápat bez přetvářky a klamu. A vyžadoval, abych svět vnímal jako on. Jenže i kdybych si to sebevíc přál, nedokázal bych to, nemohl bych existovat s vědomím, že za nic nestojí. A hlavně já jsem měl proč žít, žil jsem pro tu dívku. Pro to sladké stvoření, které mě vytáhlo z temnot.
Můj druhý nejkrásnější den byl, když jsem ji uviděl podruhé. Srdce se mi rozbušilo, plíce přestávaly fungovat, začal jsem se klepat, ale přeci jsem ji oslovil.

Teď ji velmi miluji a jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Když ji vidím, srdce mi poposkočí radostí, a když se na mě usměje, jakoby se odlepím od země a lítám v tom nejkrásnějším vesmíru. Někdy mám pocit, že to je jen sen a jestli ano, ať se nikdy neprobudím. Vždy, když se s Lucií sejdeme, je najednou svět o trochu hezčí. Násilí a válka se bojí naší lásky a prchají před ní pryč. Příroda je jakoby ráda, že konečně vidí dva nadmíru šťastné lidi v tomto černém světě a začne taky žít.
Zítra jdeme s mou milovanou Lucií do chrámu svatého Gervaisa. Už se těším.

***

Petr a Lucie vešli do chrámu, ale ještě předtím spatřila Lucka malou zrzavou dívku se záhadným úsměvem. Posadili se v postranní lodi a seděli jeden vedle druhého, tiskli se k sobě a drželi se za ruce.

"Petr a Lucie, dva mladí pohané, drželi se za ruku před tím velkým přítelem v truchlícím kostele. A oba zároveň šeptali: 'Veliký Příteli, před tebou se s ním, před tebou se s ní snoubím. Spoj nás! Vidíš naše srdce.'"

Lucie i Petr umřeli v objetí toho druhého, když se na ně sesypaly sutiny kostela.