Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Zase se stmívá. Tak jako včera, dnes, zítra, pozítří. Až do skonání světa. Pořád dokola, každý den... Tak jako, že ráno vyjde slunce, tak jako, že v poledne budou odbíjet hodiny a krásná rusovláska bude zametat na zápraží, tak se večer přikrade tma, jako zloděj, který nechce být viděn, všechno schová pod kabát.

S přicházejícím šerem klesá i naděje, že dnes budu spát v teple. Stíny se prodlužují a z odpadní stoky vychází nesnesitelný puch. To zase krysy budou mít hody, o mnoho lepší, nežli já. Snad abych jim začal závidět.

Třu o sebe prokřehlými prsty, abych alespoň o trochu zmírnil bodavou bolest způsobenou omrzlinami. No jo, mráz je pes. Horší je ale svírající se žaludek. Kdyby se mi alespoň podařilo objevit někde zbytky z kuchyně, které vyhodila ta panská chamraď. Mor na ně! Ničeho si neváží, nic jim není svaté. Zavírají oči i dveře před "naším" světem. Já vím, vždyť my jsme odpad a špína tohohle proklatýho světa. Omyl, my jsme se jenom zatraceně blbě narodili. A co bůh? Myslíte si snad, že tam nahoře nějaký je? Kdyby nakrásně byl, změnil by něco!? Ale škoda slov. Je to zbytečné tlachání o tom, co nemohu nijak ovlivnit a už vůbec ne změnit. Raději šetři dech, Sergi. Další dny a noci strávené na "La Chien-rue" už nebudou takhle shovívavé.

Přitáhl jsem si cípy límce ještě více ke krku, jako kdyby to bylo něčemu platné. Začíná boj o přežití, boj do posledního dechu. A ta nevěrná děvka noc nepočká ani chviličku, nežli se mi podaří najít alespoň nějakou díru, kam by se vítr nezatoulal a kam by se daly složit unavené kosti a kameny netlačily do boků.

Musel jsem se pohnout dál. V tuto noční hodinu bývají ulice obvykle bez života. A proč také ano. Aby ten, kdo mě potká, okamžitě přešel na druhou stranu ulice a z jeho očí se dalo číst: Pryč, raději co nejdál od něho. Pobuda, monstrum. Kouká tak hladově. Jako by mě sežrat chtěl! Jeho pohled tak bolí. Mnohem víc, než kdyby řekl tisíc slov a nadávek.

Když jenom jdete a jdete, je vám mizerně a hlava třeští, máte spoustu času. Na přemýšlení, na úvahy o životě, o smrti. Vzpomněl jsem si na tu malou divošku Claire a jen pouhá vzpomínka na ni vyvolala ve mně pocit, který se dal jen těžko vyjádřit, a dokonce vyloudila úsměv na tváři. V tu ránu mi bylo o trochu lépe. V uších se mi rozezněl její pronikavý, jakoby klokotavý smích a já pocítil dotek něžných rukou na své šíji. Dobře jsem poznal, že se mnou koketuje. Dělala to vždycky, když se chtěla potěšit a vyloudit nějaká cukrátka. Kdopak by tomu capartovi odolal! Zkrátka to se mnou uměla a já vždycky říkával, že té holce jednou budou padat páni k nohám. Náš vztah byl něco víc než jen vztah otce a dcery. Laik by mohl říci, že to byla láska v pravém slova smyslu. Láska mezi mužem a ženou. Ale jen já a Claire jsme věděli, že jsme pouze žili jeden pro druhého.

Ale naděje i sny dávno odvál čas a plány a sny, které jsem měl se rozplizly a pak se ztratily docela. Ale pozdě plakati nad rozlitým mlékem. Nevím, proč si to neustále vybavuji, když tuším, že zas a znova kvůli tomu nebudu moci usnout.

Dokouřil jsem poslední navlhlou cigaretu a zahnul i se svými hříšnými myšlenkami do nejbližší boční uličky. Smrdělo to tady shnilotinou, ale bylo tu vcelku tepleji, než na otevřené straně bloku. Ulička skýtala jakési bezpečí nebo co. Mou pozornost po chvíli upoutal tmavý stín u zdi domu. Nemohl to být člověk, bylo to příliš hranaté a nehybné. Nebo že by nějaký zmrzlý chudák našel vysvobození? Ne, byl to obyčejný dřevěný stůl se zlámanými nohami. I když to vypadalo spíš jako školní lavice. Je to už pěkná řádka let, co jsem ukončil školní docházku. Přejel jsem po hrubém povrchu desky, tak jako mě matka hladívala po tváři, když mě ráno probouzela. Slzy skapávaly z umazaných tváří a když dopadly na lavici, rozpily se do znaků, které do ní byly vryty. Ty, které se daly rozpoznat, byly: malá holčička objímající muže (pravděpodobně otce), vedle nich potom zle vyhlížející muž (snad král) a dále už jen sám zbídačený a unavený muž. Posledním znakem, krčícím se téměř dole v rohu, bylo dnešní datum II. I. MDCCCXX a u něho vyryta lavice, padající trám a smrt...