Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Všechno kolem dýchá beznadějí, přál bych si zavřít oči a znovu je otevřít bez jediné myšlenky na ni! Stala se kůlem v mém srdci! Nezbývá mi než čekat než to bláznovství skončí, do té doby bude mít všechno hořkou chuť pelyňku. Tak moc bych si přál zapomenout...

Říká se, že pravá láska je dílem osudu, zpočátku tomu nasvědčoval i vztah Lukáše a Veroniky. Psali si spolu den co den, dělili se spolu téměř o každou radost i strast. Oba v tom pociťovali zvláštní souznění a nepochybovali, že i nadcházející schůzka se bude nést ve stejném duchu.

Když Lukáš pohlédl do jejich očí, okamžitě začal milovat modrou barvu. Od té doby se stal každý pohled na oblohu výjimečným, protože mu připomínal její oči. Začal se topit v té kráse, chtěl ji celou obejmout a nepustit. Lukášovi zprvu nešlo odstranit ostych a nervozitu, ale každý další okamžik nabýval na přirozenosti. Verča se celá chvěla, v tu chvíli byla jeho přítomnost nejcennějším darem.

Pokud je láska trpělivá a důvěřivá, proč se o ni tolik strachujeme? Lukáš si často pokládal podobné otázky, ale hledání odpovědí bylo zoufalé. Veronice se líbilo, jak je k ní pozorný, zahrnoval ji nejen dary, ale i péčí. Jeho oddaností si byla zcela jistá. Snad právě tato jistota přinesla do vztahu stereotyp, alespoň tak to postupem času začala vnímat Verča. Bez jakéhokoliv logického vysvětlení se v ní něco zlomilo. Opadlo prvotní poblouznění a Lukáš se ocitl v roli nepříjemné přítěže...

Jak mu to jen říct... Stále v sobě nemohla najít odvahu, navíc se seznámila s Petrem! Je velmi pohledný, oblíbený a nikdy se s ním nenudí! Lukáše tak začala ignorovat a potajmu se scházela s Petrem. Roztočila kolotoč, který už nešel zastavit.

Bylo jen otázkou času, kdy Lukáš zjistí pravdu. I přestože ji tušil, nedovedl si něco tak děsivého představit. Jeho láska k Verče ho spalovala, byla to posedlost, droga, bez níž nemůže žít. Nyní už to necítil jako radost, nýbrž jako prokletí. Pohyboval se na kraji propasti a tušil, že pád dolů je nevyhnutelný... Nikdy tolik netoužil po zázraku!

Láska je jako roční období... Cit k Lukášovi byl zimou, zatímco ten k Petrovi kvetl v duchu jara. Jsi mé světlo, jsi Slunce, jehož tisícery paprsky prozářily každý kout mého srdce! Lukáš už ví, že Veronika mu může nabídnout pouze přátelství... Copak je správné se nutit do takové nepřirozenosti, Lukáše má ráda, ale zabránit jeho trápení nedokáže. Teď miluje Petra silněji než cokoliv předtím! Nikdy nebyla šťastnější!

Lukáš ztratil chuť k životu. Každé probuzení bolelo a jen spánek se zdál být chvilkovým vysvobozením. Život bez Veroniky pro něj ztratil smysl. Viděl jedinou cestu z té trpké bolesti. Ten večer plakal na kostelní věži, následoval pád a pak už jen hluboké ticho.