Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Často se nám zdá, že nežijeme zcela dle svých představ. Denní stereotyp v nás vyvolává pocit, že v životě o něco přicházíme. Že KALENDÁŘ je raubíř, jenž plánuje naše dny přes kopírovací papír. Proto není divu, že se čas od času snažíme rozptýlit tuto sžíravou jednotvárnost. Někdo hraje tenis, někdo jiný zas dává přednost úniku z reality do světa virtuálního. Lidé milují adrenalin. Je to nevinná zábava. Ale pokušení na nás číhá na každém rohu. Jako ta neoblíbená sousedka, která vás za záclonou pozoruje a čeká, až vás uvidí kouřit, aby mohla utíkat za vašimi rodiči a žalovat na vás.

Ztemnělým klubem vibrují basy laciného hip-hopu, okupujícího první příčky komerčních hitparád. Barevná světla ozařují svíjící se těla na přeplněném tanečním parketu. Slečny svůdně kroutí pozadím před přiopilými mladíky, kteří je vzápětí pozvou na drink a doufají, že jim některá z nich dovolí doprovodit ji domů. U baru postávají hloučky nezletilých, popíjejíce drahé šampaňské a zlatou Tequilu. U jednoho ze stolků sedí čtyři chlapci a jedna dívka.

"Tak popojedem, ne?" snažil se překřičet hlasitou hudbu jeden z hochů.
Všichni pozvedli skleničky vodky, jedním lokem je vyprázdnili a pak je postavili zpátky na stůl mezi armádu dalších prázdných skleniček.
"Nuuudaaa," ozvala se slečna a uhodila pěstí do stolu, až skleničky zděšeně nadskočily. "Petře, ubal brko," zabroukala do ucha chlapci sedícímu vedle ní.
"Ne, Michalo, měli jsme dvě, copak jsem magor? Tenhle kanabis je dost silnej. Jak tě znám, tak potom nedojdeš domů."
"Nedělej zagorku a ubal, podívej, jsem v pohodě. Stejně toho pro mě moc nezbyde, je nás tu pět," škemrala dál a lípla Petrovi pusu na tvář. Neochotně udělal, co chtěla. Potáhla si jednou, dvakrát, třikrát. A pak ještě párkrát, než poslala joint dál. Zničehonic se prudce se ochladilo. Rozmazaná světla odrážející se na zašlých stěnách začala trhavými pohyby tančit polku a skleničky na stole byly najednou tou nejnepochopitelnější věcí na světě...

Večer ubíhá rychle. Nedopalky a prázdné skleničky přibývají stále pomaleji. Písničky se začínají opakovat. Někteří lidé pomalu odcházejí.

"Míšo, jsou tři, musíš domů," zatřásl s děvčetem Petr.
"Ok, ok," zvedla se, zmateně na sebe natáhla bundu a sebrala ze stolu telefon a cigarety.
"Dávej na sebe bacha, nerad tě pouštím samotnou přes les, určitě nechceš doprovodit?"
"Ne, v pohodě, ale dík, Péťo. No nic, pánové, nerada vás opouštím, ale nedá se nic dělat. Užijte si to tu, papa." Políbila všechny na rozloučenou a otočila se k odchodu.
"Počkej," zastavil ji Petr, "vem si ji - kdyby náhodou - lohnul jsem ji tátovi," a z vnitřní kapsy bundy vytáhl pistoli.
"Sakra, chlape, nejsi blázen!?" vytřeštila oči, "neblbni a schovej to, než na tebe vlítne sekuriťák."
"Vem si ji, nebo tě nikam nepustím!"
Rezignovaně zbraň přijala, zastrčila si ji za pásek u kalhot, objala hocha a odešla z klubu.

Každý z nás občas způsobí něco, čeho později lituje. Ale stává-li se to příliš často, měli bychom si uvědomit, že něco děláme špatně. Ublížili jste někdy někomu? Jak? Řekli jste snad, nebo udělali něco, co druhého člověka ranilo? Nebo jste ho uhodili? Nemusíte mít obavy, omluvou to odčiníte. Ale co až se přihodí něco, co se odčinit nedá? Co potom?

Měsíc je již dávno schován za mraky a v lese je nyní tma jak v babiččině komůrce na kompoty. Vinou té tmy, spojené s nepřirozeně hlasitým tichem předbouřkového bezvětří a pískáním v uších, má člověk pocit, že se nachází v nekonečném prostoru plném svou prázdností, kde je obklopován NIČÍM, jestliže něco tak nehmotného jako NIC může vůbec něco obklopovat. Míša si svítí telefonem na cestu. Už třikrát, i přes relativně dobrou viditelnost díky podsvícení displeje, vrazila do stromu, který před ni z ničeho nic skočil. Vtipálek, pomyslela si... Nedokáže jasně přemýšlet, země se pod ní točí. Jediné co ví je, že o sobě neví. Jde, zakopává o kořeny. Děsí se každého stínu. Posvítí za sebe a zesiná hrůzou... Těsně za ní stojí postava v černé kápi. Stojí bez hnutí a v ruce třímá sekeru. Od úst jí kape krev. Dívka jakoby z dálky uslyší pronikavý výkřik. Přes zatemnělou mysl si uvědomí, že to byla ona, kdo vykřikl. Musí se odsud dostat. Rozběhne se pryč. Musí neznámému utéct. Běží a nohy si rozdírá o větve a pařezy, srdce sevřené hrůzou. Už nemůže, neudýchá to. Zastaví se a posvítí kolem sebe. Postava je pryč. Děvče si oddychne a pokračuje v cestě. Uslyší dusot kopyt. A zase ticho. Něčí ruka ji chytne za rameno. Vykřikne a otočí se; za ní se kývá pouhá větev. Slyší dětský pláč. Jde po zvuku a z křoví najednou vylétne vrána přímo proti ní, na poslední chvíli se jí vyhne a jenom špičkou křídla se dotkne jejích vlasů. Dívka chce pokračovat v cestě, ale po chvíli uslyší kroky. Ten zvuk je mnohem skutečnější než všechny předešlé. Znovu se dá na útěk. Kroky za ní také zrychlí.
"Počkej," zavolá na ni čísi hlas. Míša zběsile uhání pryč od toho člověka. Umírá strachy. Neznámý už ji dohání. Dívka má v očích slzy. Cítí, jak ji na zádech chladí kovová hlaveň. Vytáhne zbraň, bez přemýšlení natáhne. Měsíc právě vykoukl zpoza mraků. Současně s výstřelem děvče uslyší své jméno z úst neznámého pronásledovatele, než jeho kroky ustanou a jeho tělo sesune se do trávy postříbřené měsíčním světlem, jako herec Shakespearovy hry, který skoná na jevišti v bílém světle reflektoru.

V klubu si Petr všiml, že si Míša zapomněla klíče od domu na stole. V lese neměla signál na to, aby jí zavolal, a tak se vydal do lesa za ní, neboť věděl, že u nich doma nikdo není a že by děvče muselo zůstat přes noc venku v zimě. Klopýtal lesem, když ji uslyšel vykřiknout. Snažil se ji dojít, ale začala utíkat. Chtěl ji dostihnout, ale vtom...záblesk, a pak chlad a potom neproniknutelná tma...

Pistole jí vyklouzla z roztřesené ruky a dopadla do vlhké trávy. Stála nad ním a přes omámenou mysl si matně uvědomovala, že je něco v nepořádku. Ale nedokázala pochopit, proč tam Petr tak leží. A proč se nehýbe. Stála tam dlouho bez hnutí a myšlenky se jí začaly pročišťovat a její smysly se probraly z opojení. A potom jí to došlo. Zabila ho. Slabostí se jí podlomily kolena. Ztěžka zaklekla k jeho tělu a ruce její smočily se v krvi. Začalo pršet a kapky deště blahodárně chladily rozbolavělé dívčiny spánky a mísily se s horkostí slz na jejích tvářích a se zoufalstvím v jejím srdci a s chlapcovou krví a tutéž krev také smývaly z třesoucích se rukou děvčete. A tak tam tiše klečela a klečet nepřestala a jenom kapky deště dopadaly na zem a šustíce v suchém listí hrály svou podzimní symfonii...