Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Byl studený sychravý podzimní den, stromy holé a jejich převážně hnědé listí bylo všude po zemi - na smutné povadlé trávě. Na modrošedém nebi se objevily temné, skoro až černé mraky, které nevypovídaly vůbec nic dobrého. I když to zní hrůzostrašně, chtěl jsem ven! Chtěl jsem mezi ty temné mraky. Chtěl bych létat. Ale zase jsem mohl tuto krásnou svobodu pozorovat jen z okna té smutné zaprášené půdy, kde již pár desítek let jen tak bezděčně ležím...
"Jsem jen ošuntělý, nepotřebný, dávno zapomenutý papírový drak," pronesl jsem poněkud lítostivě.

Když vtom někdo vzal za tu starou, zrezavělou, několik let nedotčenou kliku. Dveře se pomalu s nepříjemným skřípavým zvukem, ze kterého jsem měl přímo husí kůži, otevíraly. Čekal jsem nejhorší a už se smiřoval s tím, že můj papírový život bude záhy u konce. Ale dveře se náhle rozletěly rychlostí blesku a v nich stál malý usměvavý chlapeček, jenž byl celý pokryt pavučinami. Svým drobným (avšak docela svižným) hopkáním doskákal až ke mně. Svůj dětsky nevinný a roztomilý obličejík přiblížil těsně k mému a jeho velkýma modrýma očima si mě velmi důkladně prohlížel.
"Panebože! Asi padesát let se na mě nikdo nedíval!" proběhlo mi rychle myslí. Vrstva prachu na mém těle je nepřehlédnutelná a všechny moje barvy vybledlé. Co si o mně asi pomyslí? Ovšem i přes vybledlost mých barev a obrovskou vrstvu prachu se mě dotkl. Jen tak zlehka, jako by snad ze mě měl strach či snad respekt, avšak ten dotek...ten dotek pro draka, jako jsem já, znamenal mnoho. Dotek jeho droboučkých buclatých prstíků, prostě dotek!

Sotva jsem se vzpamatoval z jednoho doteku, vzal mě do náruče a upaloval i se mnou ven z půdy. Po zaprášené chodbě, nebezpečných vratkých schodech a rovnou ven z domu. Konečně jsem neviděl nebe (ač velmi smutné nebe) jen z okna, konečně jsem se mohl nadechnout čistého vzduchu - ne jako na té zatuchlé půdě. Och, jak dlouho jsem na tento okamžik čekal, na ten pocit svobody. Vlastně jsem už ani nedoufal, že by se mohla tato má přání vyplnit. V té chvíli jsem znova ožil! Byl jsem tolik šťasten a pohlcen euforií, že jsem si ani nestihl povšimnout, že mě má opět pevně ve svém náručí a utíká se mnou na nějaký nedaleký kopec.
Vyběhl na kopec, udýchaně mě zvedl a vyhodil vysoko nad sebe do mrazivého větru. Obrovskou rychlostí jsem vyletěl takřka do nebes, skoro jsem se bál, abych do těch "nebes" nevzal i mého malého zachránce. Ten se ale udržel bez větších potíží na pevné zemi a ve svých nicotných ručkách svíral provázek, na kterém jsem byl uvázán. Létal jsem sem a tam a pořád výš, zkrátka jsem se toho nemohl nabažit. Vznášel jsem se mezi stromy a prolétával šedivé mraky a ačkoli jsem už dlouho nelétal, pořád jsem byl ve formě...

"Ano, navěky budeme spolu, můj maličký hrdino, nic nás už nerozdělí, budeš mě sem chodit pouštět a já si budu volně létat! Už nikdy neskončím na žádné ohavné půdě. A už nikdy..." V tu chvíli se provázek, jenž nás spojoval, přetrhl a já se vzdaloval bůhvíkam. Pořád jsem viděl tu jeho nevinnou tvář, která už nebyla tak usměvavá a veselá, nýbrž smutná a zdrcená. A nezbývalo už nic jiného než zamávat. Já ovšem myslel jen na to, že pokud mě hrozivé větvě stromů neroztrhají na kousíčky nebo se neutopím v řece, skončím zase na nějaké smutné zaprášené půdě.