Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je 10. října 2005, sedím ve své ordinaci a pročítám si spis dalšího ze zločinců. Tento muž měl údajně zabít svoji družku. Mým úkolem je posoudit, zda je či není duševně narušený. Přemýšlím nad tím, jestli by měl jít do vězení každý, kdo zabije bez ohledu na okolnosti, když v tom slyším klepání na dveře. "Dále!" Do místnosti vstupují dva urostlí policisté, kteří vedou zhrouceného muže v želízkách. "Tak Vám ho vedeme paní doktorko," říká jeden z nich. Nabízím jim místo k sezení a přitom si znovu podrobněji pročítám závěr spisu. Jiřina Gašparíková, družka obviněného Karla Drinena, zemřela dne 28. června 2005 ve 20:35. Po převozu do nemocnice byla okamžitě podrobena složité operaci hlavy, ale ani tento lékařský zákrok ji nepomohl. Zemřela na krvácení do mozku, způsobené úderem tupým předmětem.
Zvednu oči od papírů a pohlédnu panu Karlovi do očí, ve kterých vidím jen prázdnotu. Bez jakéhokoliv vyzvání začne sám od sebe vyprávět svůj příběh:
"Když jsme se poznali bylo jí třiadvacet a povoláním byla umělecká tanečnice. Jako vichřice vpadla na podium, odhodila zbytečné oblečení a pak v rytmu divoké hudby vířila v tak pekelném tempu, že kdo si ji chtěl pořádně prohlédnout, musel být střízlivý nebo sedět co nejblíže. A když přivedla všechny muže v obecenstvu k před-infarktovému stavu, zmizela stejně rychle, jako se objevila. Ona nebyla ale žádná "hejnebopočkej", dobře znala kvalitu svých půvabů i svou cenu. Za večer nebo noc dokázala vystoupit ve dvou i třech podnicích a všude měla obrovský úspěch. Úměrné snaze a pověsti byly i její honoráře, ale strašně brzy si zvykla na vysoký životní standard, co vydělala, to utratila. Ráda se hezky oblékala, dopřávala si i trochu té ženské marnivosti, kupovala si spoustu stříbra a zlata a navštěvovala jen lepší restaurace. Přísun financí zatím připomínal nevysychající pramen, a tak si s budoucností příliš hlavu nelámala. Proč konečně šetřit, když každá koruna je drahá a mladí a krásní přece nejsme navěky, říkala. A až přijdou příznaky stárnutí, nezaženou je ani miliony na kontě. V té době jsem se s Jiřinkou poznal v jednom nočním baru, moc jí to slušelo, seznámili jsme se vlastně náhodou a o pár dní později jsme spolu začali chodit. Po delší době jsem se považoval za jejího snoubence a počítal jsem s tím, že se jednou vezmeme. Její povolání se mi moc nelíbilo, nemohl jsem se smířit s tím, že své tělesné přednosti nemůžu obdivovat jen já sám a v soukromí. Kdykoliv jsem na to ale zavedl řeč, odpověděla mi, že takové už je její povolání. Švadlena šije, učitelka učí a ona prý tancuje. Největší popularitu měla Jiřina v baru Valili, kam přijížděli i zahraniční klienti, kde na žádost majitele a za patřičně zvýšený plat předváděla kompletní striptýz. Všem se určitě moc líbila a kdyby chtěla, mohla mít každou noc nejméně tucet nápadníků. Byla na sebe strašně pyšná, ale já jsem začínal být čím dál tím víc nespokojenější. Všichni kamarádi se mi začali smát a ťukali si na čelo, že si ji chci vzít. Snažila se mě vždy uklidnit, ale každý den jsem si vyslechl tolik jízlivých slov, že už jsem klidný být nemohl. I kdyby se Jiřinka snažila sebevíc, žárlil jsem jako Othello. A jediné, co mě mohlo tohoto ohavného pocitu zbavit, byl její odchod ze světa necudných vystoupení. Jenže o tom ona nechtěla ani slyšet. Pohádali jsme se a ona beze slova odešla. Půl roku jsem o ní nic nevěděl. Když v tom jednou ráno zazvonila na zvonek mých dveří s omluvou, že tenkrát dostala lákavou nabídku od agenta najímající dívky do nočních klubu v zahraničí. Ten pán prý vypadal seriózně. Neměla o čem přemýšlet, chtělo to jen rychle sbalit kufry a vyrazit do velkého světa. Ani se nechtěla rozloučit, že bych určitě dělal scény a nikam ji nepustil. A taky že ne. Vyprávěla, že jejím prvním pracovištěm se stalo město Berlín. Klub střední třídy byl prý typickým nočním podnikem, kde měla podle smlouvy předvést každý večer jedno striptýzové číslo a potom zpříjemňovat pobyt hostům. Za to dostávala 150 euro, což ale byla jen její základní taxa. Pokud přiměla klienta k objednávce dražšího pití, dostávala za každou láhev 5 euro. Mohla se také uchýlit do hotelového pokoje a odměna za sexuální služby patřila jen jí. Vedení podniku oficiálně o ničem nevědělo. Jiřina říkala, že zpočátku podobné služby odmítala, ale pak se přiznala, že postupně zjistila, že tak vydělá mnohem víc. O zájemce neměla nouzi a ze svého krásného těla udělala dobře placené zboží. Jenže čím více vydělávala, tím méně jí to připadalo. Zvykla si na opravdu vysokou životní úroveň a část výdělku také odkládala. Na horší časy, jak někdy říkala s úsměvem, přestože věřila, že taková doba nikdy nenastane. Jenže nastala. Půl roku byla bez práce, protože nehodlala kývnou na každou nabídku. Považovala se právem za něco lepšího, za skutečnou uměleckou tanečnici. Za tu dobu utratila většinu peněž, které si stačila našetřit. Trvalo to ještě dva měsíce a konečně zamířila domů do Čech. Už dobře věděla, že všude je chleba o dvou kůrkách a v cizině bývají tyto kůrky obvykle mnohem tvrdší. Po tom všem, co jsem vyslechl, po půl roce čekání na ni, jsem jí samozřejmě vše odpustil, protože na lásku lék neexistuje, dokonce ani na tu dlouho neopětovanou a zhrzenou. Prosil jsem ji ale, aby skončila se svojí kariérou tanečnice, že si najde lépe placenou práci, bude moci být doma a já budu vydělávat. Jenže Jiřina začala znovu tančit v místním baru Valili, opět měla úspěch, protože se přece jen v té cizině lecčemu přiučila. Ale radost z tance a provokování mužů byla pryč, stále víc si připadala jako loutka nabízená k prodeji. Rozhodla se, že zkusí žít jinak, třeba i za míň peněz, ale jinak. Jen se k tomu stále nemohla odhodlat a také nevěděla, co bude dělat. Nic vlastně neuměla a v třiadvaceti si připadala stará na to, aby začínala. Nemohl jsem se smířit s tím, že si opět sundávala kalhotky nejen ve chvílích, kdy jsme spolu o samotě. Znovu jsem si musel vyslechnout nepříjemné narážky od kamarádů a kolegů v práci. Bylo mi hrozně. Udělal jsem to, co jsem udělal, teď jsem na 8 let zavřený do vězení a je mi hůř, ale už se to opravdu nedalo vydržet, prosím pomozte mi..."
S napětí poslouchám vyprávění pana Karla a už začínám lépe rozumět poznámkám v jeho policejní složce. Už chápu že Karel Drinen není chladnokrevný vrah a proč 28. června 2005 přišel v podnapilém stavu na vystoupení své družky, kam obvykle nechodil. Chtěl pochopit smysl jejího povolání. Jenže když přišla na scénu Jiřina a začala svůj tanec, který mohla provádět i poslepu, a když nakonec zůstala stát v celé kráse své nahoty a Karlovi kolegové jí házeli peníze a pískali na ni, v Karlovi se možná i díky alkoholu vzpříčila nenávist vůči jejímu povolání a všemu vůbec. Zvedl se, udělal na nejistých nohách ony tři osudné kroky, které je dělily. Když v jeho ruce všichni zahlédli láhev od šampaňského, nedalo se již ničemu zabránit a ani Jiřina nestihla jakkoliv zareagovat. Masivní sklo dopadlo na její hlavu a k její smůle bylo tvrdší než její lebeční kost.
Do posudku na konci Karlova spisu jsem uvedla, že smrt slečny Jiřiny Gašparíkové sice zavinil, ale že to podle mého názoru byla vražda v afektu a pan Drinen byl v té chvíli zcela jistě nepříčetný. Můj posudek verdikt soudu asi neovlivní, ale ovlivnil mě, po 6 letech psychiatrické praxe jsem si teprve uvědomila, kam až láska může zajít.