Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Jmenuji se Ondra. Je mi třináct let a v ničem moc dobře nevynikám, možná až na logické myšlení a znalosti dějin. Právě jsem dokončil sedmou třídu a mám se vydat na návštěvu ke své babičce, která bydlí v jedné malé vesničce na jižní Moravě.

Moje babička je osmdesátiletá dáma, ve svém domečku bydlí sama, a proto za ní každé prázdniny jedu, aby se tam neunudila k smrti. Ta malá vesnička, ve které bábi bydlí, je z jedné strany obklopena poli, která patří lidem z vesnice. Nás bude ale víc zajímat ta druhá strana, jež je naopak ovinuta lesy, v nichž to všechno začalo...

Jednou jsem tam vyrazil na houby, které sice nejím, ale sbírám je rád. Jelikož jsem si zapomněl u babičky košík, šel jsem zanedlouho lesní cestou s tričkem plným hub. Zničehonic jsem však na zemi spatřil nějakého muže ve starém otlučeném brnění. Musím vám říct, byl to zvláštní pohled vidět uprostřed lesa nejspíš zraněného muže v brnění a s kopím v jedné ruce, zatímco v druhé měl síť. "No ne," říkám si, "vždyť je to jasný gladiátor!" Běžím rychle zavolat pomoc do vesnice. Ovšem žádná tu není. Jsem omámený. Nacházím velké město postavené v antickém stylu. Všichni tu mluví nějakou divnou řečí. Nejspíš latinou. Než se stihnou pořádně rozkoukat, chytají mě dva muži oblečení v římském brnění za ruce a třetí mě omračuje. Probouzí mě až nějaký kluk zhruba v mém věku a mluví na mě slovensky! Jsou nás tu tak dvě stovky. Všichni podobně staří a nikdo neví, co se stalo. Každý z nás dostal nové římské oblečení, na kterém je vlajka státu, z něhož pocházíme. Některé vlajky poznávám, ale ty další jsou mi úplně neznámé.
Zůstávám se svým novým přítelem Jozefem, s nímž si aspoň rozumíme. Později nám říkají, že jsme tu kvůli nějakému testu, aby Římané zjistili, který z národů bude v budoucnu nejsilnějším. Také říkají, že nás rozlosují do týmů po deseti členech a budeme spolu postupně muset bojovat v gladiátorské aréně. Jenom nejsilnější tým může přežít. Taky ale nikdo nezaručuje, že tým musí přežít celý. Klidně se může stát, že v prvním kole vyvraždíte soupeře, ale kupříkladu dva z vás přijdou o život. Divný na tom byl způsob, jakým nám to oznámili. Císař mluvil do nějaké věci, která to všem překládala do jejich jazyka.
Jsme v táboře tři dny a týmy byly již rozlosovány. Dostal jsem se do týmu s Brazilcem, Norem, Chilanem, Italem, Libyjcem, Rusem, Číňanem, další dva jsem nepoznal. Nějak se nemůžeme domluvit, protože každý mluvíme jiným jazykem. Vpouštějí nás nepřipravené do arény. Každý dostává lehké, otlučené brnění, zrezivělý meč a popraskaný štít. Vidíme naše soupeře. Zdá se, že většinou jsou ze zemí třetího světa.
Ozval se hlasitý zvuk zvonu, jenž signalizuje začátek císařových her. Jdeme svižným krokem kupředu. Na to, co se stalo potom, si pamatuji jenom matně. Vzpomínám si na hlasité zvuky, řinkot mečů a tvrdou ránu do hrudi. Poté jsem padl do bezvědomí.
Vyhráli jsme, ale zůstal jsem jenom já, Nor, Brazilec a Rus. Dalším naším soupeřem má být Jozefův tým, ve kterém Jozef už ale není. Zemřel v prvním kole mečem nějakého Ukrajince.
Zase stojíme v aréně, našich soupeřů je sedm a my jenom čtyři. Tentokráte jsme ale dostali lepší zbroj, tak bychom se snad měli dostat až do velkého finále. Jdeme pomalu, abychom se neunavili. Soupeři jsou už na dosah, zkouším výpad a sleduji, že tak učinili všichni v týmu. Čtyři nepřátelé padají mrtví k zemi a ostatní vypadají, že je opustila odvaha. Všichni se ale vrhají na Nora, jenž nemá sebemenší šanci se ubránit. Proud krve mu stříká ze dvou různých otvorů v jeho těle. S ním padají k zemi i další soupeři.
Zůstali jsme jenom tři a naším soupeřem má být Řek, který už zůstal v týmu sám. Jediný problém je, že umí hodně dobře bojovat s mečem i bez něj. Je první snad ve všech statistikách tohohle turnaje.
Posílají nás zase do arény. Máme pěkné brnění i s nabroušeným mečem. Poprvé za celý turnaj se ve mně objevuje víra, že máme šanci se odtud dostat živí. Oba dva moji týmoví parťáci si jsou jistí naším vítězstvím. Vybíhají rychle a svižně. Brazilec je už u našeho soupeře, a tak se rozmachuje mečem, čímž ale odhaluje svůj pravý bok, do něhož dostává zásah. Není sice mrtvý, ale vypadá, že mu k tomu moc nezbývá. Tak mu Řek uštědřuje ránu z milosti. Po smrti Brazilce se vyhecuje Rus, ale padá s useknutou hlavou k zemi. Jsme tu jenom my dva, souboj "jeden na jednoho". Snažím se ho jakkoliv zranit, ale je až příliš mrštný. Jsem unavený, zatímco on vypadá, že je plný síly a elánu. Padám vyčerpáním k zemi. Vím, že už nemám šanci vyhrát, ale odněkud vylétává šíp a zasahuje soupeře do krční tepny. Padá k zemi mrtvý. Nevím, kdo to vystřelil, ale prý mám rychle zmizet, že nemůžou poslat dál někoho, kdo nezabil svého soupeře a život mu zachránila náhoda.
Jsem osvobozen od povinnosti boje, a tak se vydávám do lesa, odkud jsem přišel.

Mrtvola tu stále leží. Já ale jenom beru své tričko s houbami a mířím rychle zpátky. A naštěstí nacházím babiččinu vesničku...