Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Už jenom, když se řekne slovo "prázdniny", vybaví se mi hned sluníčko, voda, zábava a také spousta zážitků, na které vzpomínám moc ráda a často. Vždycky se na prázdniny moc těším. Těším se na poznávání nových tváří, na vystavování se sluníčku, na cestování, ale třeba i na letní lásky. Jsem ráda na místech, kde mě nikdo nezná, je to pak úplně něco jiného než sezení ve školní lavici, kde mám kolem sebe kamarády, kteří mě znají skoro dokonale. Ale já si to o prázdninách vždy plně vynahradím.
Před pár lety jsme jeli se setrou, rodiči a pár známými do Řecka. Jelo se autobusem 2 dny a 2 noci. Cesta byla hrozná, normálně se jezdí o několik hodin méně, ale z důvodu války v Jugoslávii jsme si cestu prodloužili o jinak zbytečnou objížďku přes Maďarsko a Rumunsko. V Maďarsku jsem poprvé jela na trajektu, ale to jsem ještě nevěděla, co mě čeká v Rumunsku. Kdyby mi někdo řekl, jak to tam vypadá, těžko bych tomu uvěřila, ale teď jsem se o tom sama přesvědčila. Silnice u nich vypadají všude jako polní cesty, na kterých jsme několikrát potkali skupinku lidí s prasaty velkými asi jako kočka až po veliká tlustá prasata. Romové nám mlátili do autobusu, zastavovali nás a chtěli se k nám vkrást. Řidič ujížděl a řval na nás, ať zavřemem okna, což v tom vedru bylo pak nevydržitelné. Asi po hodině příšerné jízdy jsme potkali kočovné cikány. Měli kočár s koňmi a krávami, to byl celý jejich majetek. Bylo jich strašně moc, od pětiletých po staré shrbené cikánky. Zastavili jsme a pan řidič řekl: "Pořádně si je prohlédněte, je to teď už spíš vzácnost, takže je víckrát třeba už nikdy neuvidíte." Jen co to dořekl, cikáni si nás všimli a rozběhli se k nám. Řidič sedl zpět za volant a ujížděl. Všichni jsme si přáli, aby jsme odtamtud už byli pryč.
Když jsme konečně přijeli do Řecka, nastěhovali jsme se do krásných apartmánů vybalili věci a šlo se k moři. Pláže byli plné, ale přesto se nám tam moc líbilo. Večer obcházela hotel nějaká paní a nabízela nám různé výlety mimo město. Rodiče vybrali aquapark v Soluni a Pirátskou plavbu. Ta se mi líbila asi nejvíc. V den výletu jsme přišli do přístavu, kde už černí kuchaři lovili stovky sardinek pro oběd na ostrově, což byl cíl naší plavby. Na lodi byl skvělý kapitán, kterému se zřejmě líbila naše mamka, protože jí pořád nosil různé koktejly a zval ji na diskotéku v 1. patře lodi. Když jsme dorazili k ostrovu, převozili nás na břeh člunem. Kuchaři ihned začali opékat sardinky a zeleninu pro hladové cestující. Po obědě jsme šli všichni na pláž sbírat kraby, bylo jich tam opravdu moc. Po návratu do hotelu je dala mamka sušit na balkón, který měl krásný výhled na moře a šli jsem na večerní procházku městem. Koupili jsem si tam dvě pravé bárbíny a měli z nich šílenou radost. Najednou se zvedl slný vítr a my spěchali zpět domů. Mamka se hned běžela podívat na své miláčky kraby. Chudáci. Už tam nebyli. Uletěli. Byla z toho smutná. Za to radost jsme měli všichni z melounů. Kilo tam stálo v přepočtu asi 2 koruny, tak jsme nakupovali v bujném počtu. Za jídlo jsem tam utratili stejně asi nejvíc, protože z restaurace naproti hotelu se na nás vinula nádherná vůně, které se jen těžko odolávalo.
Když nastal den odjezdu, nikomu se nechtělo domů. Ani mě ne. Věděla jsem, že se mi bude po Řecku moc stýskat. Skoro celou cestu mi bylo v autobuse špatně. Ale jen jsme přejeli ceduli Vysoké Mýto, začalo to být se mnou opravdu vážné. Už jsem to nevydržela a řidič mi musel asi 20 metrů před místem příjezdu zastavit. Táta se mnou vyběhl ven, předklonila jsem se a ....... už to bylo. Všichni se smáli tomu, že celou dobu nic a v posledních pár metrech to na mě přišlo. Tak jsem se postarala o pro někoho vtipnou tečku po celých čtrnácti dnech.