Český-jazyk.cz aneb studentský underground­

Je jaro, ptáci zpívají, sněženky rostou, zvířata se probouzejí ze zimního spánku a já slyším, jak si v kuchyni moje milovaná babička zpívá svou oblíbenou písničku od Mira Žbirka.

"Dobré ráno, babičko?" přišla jsem do kuchyně a vidím, jak si stepuje do hudby.
"Ále ále, dobré ráno, ty naše sluníčko."
Byla to pro mě životní láska. Nedokázala jsem si představit, že bych moji babičku nikdy nepoznala. Ona byla to světlo v mém životě, které mě drželo při životě.
Pevně jsem ji objala a s úsměvem začala mluvit: "Nevíš, kdy přijede táta?"
"Měl by přijet kolem poledne, volala jsem mu ještě včera večer... No co, netěšíš se na něho? Vždyť jste se přece tak dlouho neviděli! Stýská se mu a tobě určitě taky. Bude to fajn, věř mi," vdechla mi letmý polibek do vlasů a ustaraně se na mě podívala.
"Ale to ne, bude to určitě výborný víkend!" odpověděla jsem jí a doufala, že to všechno bude opravdu v pořádku.

Čas utekl jako voda a slyším zvonek od dveří.
"Babííí, táta je tady!" vykřikla jsem radostně.
Utíkala jsem k brance, abych mu mohla skočit do náruče. Tak dlouho jsme se neviděli. Moc mi chyběl.
"Ahoj prcku, rád tě vidím. Už máš zabaleno?" tázal se.
"Že se ptáš," odvětila jsem.
Batohy jsme naložili do kufru auta a vyrazili na cestu. Náš plán byl výlet kolem České republiky, ale nejprve musíme vše zkontrolovat a pořádně se na cestu připravit. Jedeme pouze spolu a já ještě řídit neumím. Táta musí být připraven na tak náročnou cestu.

Naše společná dovolená odstartovala kolem podvečera, kdy jsme vyjeli od domova. Od pohledu se mi zdál unavený, ale snažila jsem se to ignorovat. Moje hlava myslela jen na špatné scénáře od poslední noční můry, která byla tak hrozná, že jsem se probudila se slzami v očích.

Bylo už pozdě večer, pořád jsme jeli do našeho kempu, který byl na druhém konci našeho státu a já si už přála, abychom tam byli.
Pomalu usínám, když najednou zaslechnu troubení od cizího auta, což mě donutí se probrat z mikrospánku. Než si ale uvědomím, proč troubil, táta zařve se strachem v hlase: "Viki, drž se, narazíme do stromu, neudržím smyk!"
Bum. Prásk.

Slyším rozmazané hlasy, neslyším tátu.
"Kde je táta?" říkám si v duchu.
O chvíli později zaslechnu sanitku, která si jede pro nás. Jen jsem cítila, jak mě vyprošťují z vozidla a nakládají na lehátko. Nevnímala jsem svět, ale moje noční můra se stala realitou...

Po pár dnech, co jsem strávila na oddělení JIP a začala trochu vnímat okolí, za mnou přišel primář.
"Slečno, je mi líto, ale váš otec bohužel při autonehodě zemřel. Nedokázali jsme mu už pomoci..."
Nedokázala jsem to pochopit. Táta umřel. Můj hrdina, který mě celý život chránil před vším zlým a ukazoval mi, co je správné, tu se mnou najednou není. Byla to pro mne obrovská bolest. Snažila jsem se otevřít oči, ale neviděla jsem.
"Mohl byste mi, prosím, sundat tu masku z očí? Ráda bych s vámi mluvila bez ní," zeptala jsem se zdvořile primáře.
"Je tady další věc, o které jsem vám potřeboval říci, ale předběhla jste mě," vypravil ze sebe. "Při nehodě jste ztratila zrak, takže už nikdy neuvidíte..."
Bum. Další bodanec do zad.
"Cože? Ztratila zrak? To není možné přece, jak by se tohle mohlo stát!?" zařvala jsem se slzami v očích a doufala, že to je jen pouhý sen. Nebyl. Mám před očima tmu.

Už je to rok, co nevidím a zároveň co tu s námi tatínek není. Babičku mám pořád, ale nedokázala se s tím psychicky vyrovnat. A můj zbytek rodiny? Ten tomu taky nedokáže uvěřit.
Jestli by bylo jediné přání, které bych si mohla přát, tak bych ráda opět viděla. Ale to se už nikdy nestane...